Na začátku června se žáci 6. B a 6. C vydali na dlouho očekávanou školu v přírodě na Vranovskou pláž. Pár dní strávených mimo školní lavice přinesl nejen nové zážitky, ale i spoustu zábavy, přátelství a dobrodružství.

Hned po příjezdu se žáci ubytovali v hotelu Sobol. Někteří se ihned vydali zdolávat výšky do blízkého lanového centra. Po krátkém odpočinku čekaly děti první soutěže. Třídní učitelky a paní asistentka pro děti připravily různé týmové hry, které prověřily jejich spolupráci, postřeh i fyzickou zdatnost. Děti sbíraly body za různé úkoly. Počasí nám přálo, většinu času jsme trávili venku. Děti si také užily koupání ve Vranovské přehradě. Součástí pobytu byl i celodenní výlet na zámek do Uherčic a oběd v penzionu na Kolářce. Prohlídka krásných zámeckých sálů a historických komnat nás přenesla do minulosti. Večer byl pro žáky připraven kvíz z prohlídky, který byl další soutěžní disciplínou. Večer před odjezdem proběhlo vyhlášení vítězů.

Škola v přírodě byla nejen odpočinkem od běžného vyučování, ale také skvělou příležitostí, jak se sblížit se spolužáky, naučit se novým věcem a zažít dobrodružství. Všichni jsme se vrátili domů s úsměvem na tváři a s hlavou plnou krásných vzpomínek.

Mgr. Lenka Grygarová

FOTO

Z důvodu rekonstrukce naší školy jsme se rozhodly, že zakončíme školní rok netradičně. Místo obvyklého předávání vysvědčení ve třídě, jsme školní rok zakončili v Kempu Znojmo na písečných volejbalových kurtech. Sluníčko svítilo, vzduch voněl létem a atmosféra byla skvělá už od samého začátku. Děti hrály přehazovanou na písečném hřišti, soutěžilo se ve smíchu, rychlosti a týmovém duchu. Kdo nebyl na hřišti, mohl si koupit osvěžující nanuk nebo limonádu. Všichni si povídali, smáli se a užívali si společné chvíle mimo školní lavice. Po sportovních hrách a osvěžení přišla chvíle, na kterou všichni čekali – předání vysvědčení. Tento netradiční způsob ukončení roku dětem připomněl, že učení a radost mohou jít ruku v ruce, a že i běžné okamžiky můžou proměnit v nezapomenutelné vzpomínky.

Mgr. Lenka Grygarová

 FOTO

Dvacátý ročník oblíbené literární soutěže Literární osvěžení aneb autorské psaní a čtení žáků ZŠ a studentů středních a učňovských škol, pořádaný dětským oddělením Městské knihovny Znojmo, měl letos velmi originální téma: Okurka cestovatelka. Soutěžící měli za úkol popustit uzdu fantazii a vytvořit příběh či báseň o putování jedné velmi neobyčejné okurky.

Letošní ročník měl i významného literárního patrona – spisovatelku Petru Dvořákovou, která je známá nejen svou tvorbou pro děti a mládež, ale i podporou začínajících autorů.

S radostí oznamujeme, že mezi oceněnými nechyběli ani naší žáci:

• Martin Páleníkzvítězil ve  kategorii (próza) s poutavým příběhem "Poklad v katedrále", v němž se cestovatelská okurka vydala na dobrodružství za tajemstvím skrytým v historických zdech katedrály Notre - Dame.
• Adriana Čopfováovládla  kategorii (poezie) s nápaditou básní "Okurková sezóna", která zaujala nejen hravým jazykem, ale i originálním zpracováním tématu.

Oběma žákům srdečně gratulujeme a děkujeme za skvělou reprezentaci naší školy. Přejeme jim mnoho dalších tvůrčích nápadů a radosti z psaní. Vítězné práce si můžete přečíst níže.

POKLAD V KATEDRÁLE

Jmenuji se Okurkus Znojemský. Procestoval jsem již mnoho rozmanitých i divokých krajin od Aljašky směrem na východ až do země vycházejícího slunce. Spatřil jsem končiny, z kterých přecházel zrak, ale i ty, které byly zpustlé nebo zohyzděné lidskými stavbami. Teď se však přesunu k vyprávění o mé interesantní cestě do Paříže, hlavního města Francie, která mi nejvíce utkvěla v paměti ze všech mých výprav a dobrodružství.

Probudil jsem se ve stísněném prostoru. Skrz stěny mého skromného příbytku dovnitř vnikalo světla poskrovnu. „Jestli se to dá vůbec nazývat obydlím,“ pomyslel jsem si a můj obličej zkřivil pohrdavý úšklebek. Já, taková okurka ze vznešeného znojemského rodu, cestuji v... „V čem vlastně?” řekl jsem podrážděně nahlas. Moc jsem si toho nepamatoval, a tak jsem nechal své vědomí volně uvažovat. Jako se odhalí vysoké stromy se spletitě propletenými větvemi ukryté pod příkrovem tmy, když první oslnivý sluneční paprsek vysvitne a tma mu ustoupí, mi začaly různorodé myšlenky tanout na mysl. Po nějaké chvíli se dostavily první výsledky mého snažení.  Vzpomněl jsem si, že jsem ve svačinovém boxu. „Že mě nejdříve nenapadlo se podívat kolem sebe?” zabědoval jsem. Když jsem se totiž rozhlédl, uviděl jsem zplesnivělý toast ležící vedle mých zakrslých nohou. Jak mohou být lidé tak skoupí? Přemýšlel jsem se značným opovržením. Někteří lidé umírají hlady a ten pošetilý člověk, k jehož svačině jsem se přibalil, nechá ten toast zkazit. „Kam to vlastně putuji?” zeptal jsem se sám sebe, jak to mám ve zvyku. Mnoho otázek, ale málo odpovědí, přemítal jsem sklesle. Dlouho jsem se nerozmýšlel nad tím, co učiním. Posadil jsem se se zkříženýma nohama na dno boxu a rukama jsem jemně strčil do jeho víka. Nic se nestalo. Zvedl jsem se na nohy a tentokrát jsem při otevírání použil svá hrbolatá záda. Pomalu jsem se rovnal, dokud jsem neucítil, že se víko nepatrně pohnulo. Vylezl jsem z krabičky a ocitl se na kostrbaté lavičce.

Chvíli trvalo, než si mé zelené oči přivykly pronikavému světlu. Omšelé, léta tlející dřevo konstrukce lavičky vypadalo tak zbídačeně, až jsem se bál, že už mne další vteřinu neunese. Jak se sem svačinový box dostal? A já společně s ním? Nemám potuchy. Na východě jsem uviděl slunce těsně nad obzorem. Mrazivý jitřní vánek drásal mou holou nefritovou kůži, jenž zářivě pableskovala v slunečních paprscích. Odvrátil jsem se od slunce a má pusa sklesla dolů. Přede mnou stála impozantní železná věž. Myšlenky se mi rozběhly jako o překot. ,,Kde to jsem?” ptal jsem se pořád dokola, dokud jsem si neuvědomil, že jsem tu věž už viděl na nějakém plakátě. „Vždyť je to Eiffelova věž!” vydechl jsem ohromeně a zároveň s bázní v očích. Ještě notný okamžik jsem tam stál zdráhaje se hnout. Jakmile jsem zpozoroval, že se sem schází mnoho lidí, neohrabaně jsem slezl z lavičky. Dole jsem objevil mapku ponechanou jejímu osudu v trávě. Na mapce byly vyznačené ulice města a v pravém horním rohu mapky se skvěl obrázek katedrály Notre-Dame a já si konečně vzpomněl, proč jsem tady. Chci vidět trnovou korunu, jež měl na hlavě sám Ježíš Kristus, protože mám velký zájem o historii, který jsem pocítil poprvé, když jsem obdivoval historické centrum Znojma. I když se drtivá většina okurek stará jen o současnost, mne vždy spíše přitahovala minulost, vědění, co se stalo před tím, než jsme se narodili, a poučení se z chyb předchozích generací nebo naopak napodobení jejich úspěchů. Musím přiznat, že některé lidské stavby mi přijdou pozoruhodné a vůbec nemůžu pochopit, proč je lidé ničí kvůli svým sporům mezi sebou. Vždyť všichni lidé jsou stále lidmi. Z vysoké, úhledně zastřižené trávy na místě, kde ležela mapka, jsem se přesunul na cestu posypanou rozdrcenými kameny. Věděl jsem, že musím vidět trnovou korunu a byl jsem odhodlán pro to udělat cokoli, tedy kromě násilí, tím jsem opovrhoval už od malička, kdy jsem byl malá okurka. Plížil jsem se kolem stromů lemujících cestu. Dával jsem si pozor, aby mne žádný člověk neviděl. Tu a tam brázdila cestu rýha od nespočtu bot, jež po ní prošly. Díky mé fotografické paměti jsem přesně věděl, jakou ulicí se vydat, když jsem vyšel z parku, abych dosáhl svého cíle. Loudal jsem se pařížskými ulicemi mezi natěsnanými domy. Některé stavby byly poutavé, zatímco jiné byly fádní. Obloha už potemněla.

      Vyšel jsem zpoza rohu jedné ulice, když vtom jsem to spatřil. Kolem katedrály bylo mnoho lidí. Uslyšel jsem pronikavý, skličující tón a mne ihned napadlo, že to nevěstí nic dobrého. Neměl jsem problém prokličkovat mezi houfy lidí. Přikradl jsem se k řadě nejblíže katedrále a vykoukl. Byl to žalostný pohled. Katedrálu svíjely rudé plameny. Mé srdce sevřela beznaděj, ale má mysl zůstala chladná jako led. I tak byla katedrála skvostná. Dychtil jsem zachránit trnovou korunu. Rozběhl jsem se kolem hasičských aut, která byla rozestavěna po obvodu katedrály. Ohořelé dveře visely na jediném pantu. Vkročil jsem dovnitř. Příliš horlivý po záchraně trnové koruny, než abych myslel na pud sebezáchovy. Vnitřek katedrály byl tak majestátný, až jsem se na nepatrnou chvíli musel zastavit. Na obrovském prostoru přede mnou leželo mnoho neuspořádaně popadaných kamenů, chrličů a soch. Mohutná sloupořadí a vysoká okna dodávala tomuto místu stále vznešenost. Proplétal jsem se rozvalinami až k oltáři. Zřejmě jsem nebyl jediný, kdo hledal trnovou korunu. Hasiči s dýchacími maskami a mohutnými obleky tu byli se mnou. Trnová koruna spočívala v náruči jednoho z nich poté, co ji rychle dostal z oltáře. „Hurá!“ radostně jsem vykřikl. Vzápětí mi ale došlo, že je to pouze kopie, která bývá vystavená na oltáři. Ta pravá musí přece být v nějakém trezoru, uvažoval jsem. Hasiči už odnášeli kopii, nejspíše s dojmem, že svůj úkol splnili. „Bác!“ s rachotem se kousek ode mne zřítil kvádr o velikosti jednoho menšího slona. „Ježíši Kriste,“ zaklel jsem. Za oltářem jsem objevil schody vedoucí do katakomb. Byly to menší schůdky, takže jsem je zdolal s nepatrnými obtížemi. Dole vydával mihotavé světlo pozlacený svícen a za ním se ukrýval trezor, který byl promáčknutý zříceným stropem chodby. Bůh stál při mně, protože promáčklina napomohla tomu, že se dveře trezoru pootevřely. Skočil jsem dovnitř, vytáhl z něj korunu a vláčel ji po schodech vzhůru. Šťavnatý pot stékal z mého obličeje. Když už jsem byl nahoře, rozechvěle jsem sebou smýknul. Znenadání se protrhl strop a sutiny zavalily schody. „To bylo o vlásek,” pronesl jsem udýchaným hlasem. Mezitím se vrátili hasiči. Nutkání opustit hořící budovu, než mě stráví plameny, mě přinutilo k tomu, abych se postavil. Trnovou korunu jsem položil na bíločernou podlahu, aby ji bylo dobře vidět a začal jsem se belhat k východu. Jak jsem předpokládal, hasiči korunu našli, vynesli ji z katedrály a sklidili za to slávu lidu. Mně to nevadí, hlavně že vše dobře dopadlo a já mám co vypravovat svým vnoučatům. 

      Vracím se zpět domů do Znojma. „Všude dobře, doma nejlíp,” pronesu hrdě, když se konečně ocitnu na prahu svého milovaného města.

Martin Páleník

OKURKOVÁ SEZÓNA

Je to už ve Znojmě taková tradice,

mít okurek plné sklepy, lednice,

a tak v létě každá zdejší vesnice,

plní ráda okurkami zavařovací sklenice.

Křupavé, kyselé, všichni je milují,

vzdáleným příbuzným často je darují,

takto si okurky po světě putují,

zelení mrňousci cestu pozorně sledují.

I moje okurka v malé sklenici,

jede si na kole tou naší ulicí,

koupající se ve voňavém láku,

následně skočí do plného vlaku.

Jedeme k babičce udělat radost,

znojemských skleniček není nikdy dost,

s koprem a mrkvičkou jsou skvělá parta,

jak s oblibou říkává (těhotná) sousedka Marta.

A tak se okurka cestovatelkou stala,

možná, že u babičky zůstala, možná ji někomu dala,

tak zase za rok v horkém létě,

dovezu ji – tentokrát třeba k tetě.

Adriana Čopfová, 6.A

Naše škola se zapojila do literární soutěže s krásným názvem Moje nejoblíbenější knížka. Soutěž organizoval MAP Znojemsko. Nabízela dvě možnosti zapojení – literární a výtvarnou. Ačkoli v té výtvarné tentokrát nikdo z naší školy ocenění nezískal, v literární části se hned několik žáků prosadilo a získalo ocenění za výjimečné zpracování své knihy.

Diplomem a drobnými cenami byli odměněni tito žáci z 8.A:

• Martina Málkováza svůj text o knize Percy Jackson a Olympané: Zloděj blesku od Ricka Riordana.
• Martin Páleník, který se ponořil do světa Pána prstenůod J. R. R. Tolkiena.
• Dominik Chmelka, jenž zaujal porotu básní inspirovanou knihou Pohádka o stromuod Stanislava Maara.

Z 9.B byla oceněna Tereza Širůčková.

Všem úspěšným mladým autorům gratulujeme a děkujeme jim za krásné práce. Je radost vidět, že knížky stále dokážou inspirovat a oslovit mladé čtenáře. Každý z nás má (nebo by alespoň měl mít) svou nejoblíbenější knihu – tu, ke které se rádi vracíme, která nás rozesmála, rozplakala, něco nového naučila nebo třeba jen donutila se na chvíli zastavit a zamyslet.

Děkujeme všem žákům, kteří se do soutěže zapojili, a těšíme se na další ročník i podobné literární soutěže. Pro inspiraci si můžete oceněné ,,nejoblíbenější knížky“ přečíst. Třeba vás budou inspirovat k prázdninové četbě.

Krásné léto s knihou vám všem přejí češtinářky :-)

MOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ KNÍŽKA 

Percy Jackson a Olympané: Zloděj blesku 

Rick Riordan 

Proč jsem si tuto knížku oblíbila? Jak jsem se ke knížce vůbec dostala? 

Už v šesté třídě nám ji naše paní učitelka třídní doporučila, ale v té době mě knížka nijak zvlášť nezajímala. Bylo to až o rok později, když začal vycházet seriál Percy Jackson a Olympané a já si řekla, že tomu dám šanci. A jsem moc ráda, že jsem to udělala. 

 Hned po prvních pár dílech seriálu jsem se rozhodla, že vyzkouším i knihy. Šla jsem se tedy zeptat paní třídní, zda bych si knihu mohla vypůjčit ze školní knihovny. Ta mi ji s radostí vypůjčila a já jsem se dostala k jedné z mých nejoblíbenějších knih vůbec. Hned jak jsem přišla domů, nachystala jsem si do školy a potom se vrhla na čtení. Knížku jsem přečetla během asi tří dnů a hned jak jsem mohla, jsem si půjčila pokračování. Bavilo mě číst, jak byl dvanáctiletý Percy vtažen do světa řeckých bohů . 

Percy je přiveden do Tábora Polokrevných a zjistí, že jeho otec byl řecký bůh. Jeho nejlepší kamarád Grover je satyr a jeho učitel pan Brunner je kentaur. V táboře zjišťuje, že Diův blesk, symbol jeho moci a jeho zbraň, byl ukraden  Zeus z krádeže viní svého bratra Poseidóna. Když se zjistí, že Percy je Poseidónův syn, je vyslán na nebezpečnou výpravu s cílem najít a navrátit Diův blesk. K výpravě si může vybrat dva společníky a on si vybere svého nejlepšího přítele Grovera a Annabeth, dceru Athény. Na svém dobrodružství procestují nejen Ameriku. Zavítají dokonce i do Podsvětí, kde se setkají se samotným Hádem. Zjistí ale taky, že krádež Diova blesku byla jen začátkem něčeho mnohem většího. 

Vůbec bych neřekla, že by mě kniha jako tato mohla tak moc zaujmout. Už jsem přečetla celou sérii Percy Jackson a Olympané a ještě mám rozečtenou druhou sérii Bohové Olympu. Myslím si, že jsou knihy skvěle napsané a těším se na to, co se stane dál. 

Martina Málková, 8.A

Pán prstenů

Pán prstenů, trilogie, která uchvátila svět svou rozmanitostí a především autorovou fantazií. Nyní se přesuneme do Středozemě, prastarého světa, kde žijí ve vzájemné symbióze lidé, trpaslíci a elfové. Jejich soudržnost však byla narušována častými válkami se skřety a podobnými zlými stvůrami. Poté, co hobit Frodo zničil Prsten v Hoře osudu, se Mordor, kruté a nelítostné místo, začal rozpadat na prach a s ním i jeho vládce Sauron. Na mapě se objevila velká část pusté země. Tento příběh rozpráví o Aragornovi po pádu Saurona.

Aragorn poposedl v sedle. Když se obrátil, spatřil za sebou dlouhé šiky kopiníků úhledně seřazených v řadách, táhnoucích se až k obzoru a vlnících se jako pohybující se had. Muži oblečení v zářivě bílé zbroji, od níž se odrážely poslední pozůstatky slunečních paprsků, pochodovali do rytmu bubnů, který jim udával tempo. Kavalérie jela v popředí hned za Aragornem. Člověk, který jede v čele takové armády by neměl být pyšný a hrdý, neměl by to být nikdo, koho by po prvním náznaku porážky zachvátil pud sebezáchovy a ve strachu by uprchnul, jak to častokráte bývá, ale měl by to být člověk, jenž si cení jedné osoby stejně tak jako tisícovky dalších. Pomyslil si Aragorn. Už pochodovali od úsvitu, kdy se slunce pomalu vkrádalo na oblohu. Aragorn měl v plánu skoncovat se zbývajícím zlem, jež ještě zbylo ze Sauronovy obrovské říše. Aragornovi to přišlo jako celá věčnost, co překročili rozvaliny Osgiliathu, kde probíhala obnova města. Po celé Středozemi se rozprostřel bílý závoj klidu a míru. Elfové začali opečovávat stromy, které byly pokřiveny Sauronovou mocí. Trpaslíci se vrátili do Dolů v Morii, kde hluboko pod horou znovu zaplály ohně ve výhních, a započali novou éru tohoto místa. Lidé obhospodařovali svá pole a začali stavět ještě honosnější města než doposud.

Aragorn na zemi zpozoroval, jak se malé trsy trávy prodírají puklinami, kde kdysi byla jen zčernalá pustina Mordoru. Jejich cesta směřovala na severovýchod k Temné věži - nebo alespoň k tomu, co z ní zbylo. Aragorn zde hodlal vybudovat město z bílého mramoru pro lidi, kterým válka vzala jejich obydlí. Projížděli kolem velkého hrbolatého pahorku. Na chvíli se Aragornovi zdálo, že za hřebenem kopce něco zahlédl. Znenadání se prostorem rozlehl válečný roh, z jehož drásavého tónu Aragornovi naskákala husí kůže až na zátylku. Vzápětí na ně ze všech stran začaly sršet šípy. Po obvodu jejich roztroušené kolony se vynořily nestvůrné bytosti: Aragorn zahlédl skřety a dokonce i obry. Šípy byly nekvalitně vyrobené. Odrážely se od blyštivé zbroje vojáků a nejednou se nějaký i roztříštil. I když Aragornovo vojsko čelilo pětinásobné přesile, nezaleklo se nepřítele. Disciplinovaní muži se semkli k sobě a utvořili štítovou hradbu. Jakmile Aragorn vytáhl svůj pověstný meč z bohatě vykládané pochvy, zaplál náhlým ohněm. Všichni jako by byli omámení. Bitevní ryk přešel v náhlé ticho. Obři na ně přestali shazovat balvany a taktéž to bylo i se skřety a jejich černými šípy. Po nedlouhé odmlce se za nedalekou vyvýšeninou objevila vyzáblá postava. Když k ní Aragorn otočil svého bitevního oře, okamžitě ji poznal, byl to Glum, pravým jménem Sméagol. Až moc dobře si Aragorn pamatoval, jak proradné to stvoření je. ,,Vaše bílá zbroj nás oslepila. Sméagol nemá rád světlo. Mysleli jsme, že jste Haradští.” Aragorn ihned pochopil, proč hned zaútočili. Haradští po pádu Saurona podnikali nájezdy a bylo jim jedno, jestli útočí na skřety nebo na lidi. ,,Už se nemusíte bát, Sméagole. Poslal jsem vojsko s Gandalfem, aby se s nimi vypořádali.” ,,Nemám Gandalfa rád,” odvětil Sméagol. Aragorn neměl tohoto tvora Sméagola příliš v lásce, ale soucítil s ním, protože věděl, co si protrpěl. Říkalo se, že ho oheň zbavil života v Hoře osudu, ale Aragorna nepřekvapilo, že přežil, ve Středozemi se nacházelo mnoho věcí a divů, kterým obyčejný smrtelník nerozuměl. Záhy Aragorn zjistil, že je to právě Sméagol, kdo je vůdcem tohoto zbytku zla. Sméagol se vzápětí vzdal a s ním kapitulovala i jeho armáda. Aragorn je ušetřil, ale poslal je na jih, aby zničili Město korzárů, další velkou hrozbu pro mír ve Středozemi.

Aragorn obnovil zpustlé země Mordoru a ty se staly pokojným místem. Ze země vyrostly nádherné bílé stromy se zlatavými listy a když pršelo, listy se třpytily na míle daleko.

Přál bych si, aby i náš svět byl krásným místem - bez válek a sporů. Bitva, o které jsem vám pověděl, později vešla ve známost jako Mírumilovná bitva, kéž by takové závěry měly všechny bitvy i v opravdovém světě, nebo lépe, aby se neválčilo vůbec.

Martin Páleník, 8.A

Pohádka o stromu

Stanislav Maar

Velmi rád bych vám představil

knihu moji oblíbenou,

v četbě by mě nezastavil

ani vodník se sekerou.

Její název „Pohádka o stromu“ jest,

její autor Stanislav Maar,

ta kniha je prostě best,

ať ji čte člověk nebo komár.

O chlapci z daleka kniha vypráví,

jak u dědy na půdu si zašel,

do tmy ze zvědavosti se vypraví

a za okamžik něco našel.

Dolů spěchal honem za dědou

ukázat mu, co zřel.

„Dědo, já jdu za tebou!“

pravil. V srdci touhu měl.

Malbu hoch našel to krásnou,

však nevěděl o ní nic,

a proto šel za dědou,

aby mu pověděl víc.

Když dědeček brýle od chlapce dostal,

pozoroval malbu jako socha,

jež vládce Francie Americe poslal,

až to vcelku dosti vystrašilo hocha.

„Kdes našel tu malbu zakletou?!“

žasnul náhle dojatě dědeček.

„Nahoře v domě pod střechou.“

odpověděl chlapec, kterému to zaměstnává mozeček.

Na malbě stál strom jak z jiného světa,

v koruně vítr šeptal tajemství,

dědeček tiše začal vyprávět leta

starou pohádku, co znal jen on a listí.

Toužíš-li znát ten příběh celý,

jenž skrývá starý dědečkův hlas,

čeká tě svět, co není jen veselý,

tak otevři knihu - přišel tvůj čas.

Dominik Chmelka,  8.A

Dne 12. června 2025 podnikla 8.A cestu do historické Vídně. Časně ráno nasedáme do takzvané Lasičky a uháníme směr Landstrasse. Na místě obdivujeme ohraničení bývalého Stubentoru, zbožňuji Stephansplatz, užívám si na něm Stephansdomu. Uchvátilo mě náměstí Graben, na kterém jsme spatřili Dreifaltigkeitssäule. Na naší trase nesmělo chybět sídlo prezidenta, Hofburg, které stojí na náměstí Michaelerplatz.

Po tomto kochání po městě nám vyhládlo, a proto jsme se zastavili na občerstvení. Sytí míříme do nádherného Kunsthistorisches Museum, jde o velice významné a unikátní muzeum. Obsahuje exponáty z mnoha staletí, od dob starověkého Egypta přes řeckou antiku až po konec 18. století. V antických sbírkách nás nejvíce upoutaly egyptské mumie a sarkofágy, ale i zlaté šperky z klasického období. Zaujal nás i zlatý solitér Benvenuta Celliniho, tedy Sůlnička pro Františka I., která byla svého času i ukradena, jak nám sdělila paní učitelka. V obrazové galerii, tato sbírka patří k nejlepším na světě, jsme obdivovali Babylonskou věž od Pietera Bruegela staršího, či od Rafaela Madonu v zeleni.

Dále jsme se přesunuli do velice oblíbeného Haus des Meeres. Sídlí v pozoruhodné stavbě - bývalém protiletadlovém věžovém bunkru, který byl postaven jako řídící věž pro obranu města. Jde o zrekonstruovanou dvanáctipatrovou věž plnou akvárií, terárií, expozic, ve kterých žije více než 10000 zvířat. Uvidíte zde rejnoky, andulky, různé druhy žraloků, ryb, želv, krokodýlů a opic.

Cestou odtud mne zaujaly Ankeruhr, slavné historické secesní hodiny, na náměstí Hoher Markt, ale také Peterskirche svou ohromnou výškou. Poté jsme měli čas na nákupy a něco dobrého. Celý den nás provázel pan učitel Rudolf Zoufalý a naše paní učitelka třídní Petra Svobodová. Vlak směr Znojmo sice nabral zpoždění, ale nešlo o nic zásadního. V tento den jsem se dozvěděla mnoho nového. Dojmy z Vídně ve mně zanechaly tichý, ale intenzivní dozvuk.

Anna Svobodová 8.A

FOTO

Ve dnech 9. a 10. června 2025 podnikla třída 8.C dvoudenní poznávací exkurzi do Prahy pod vedením paní učitelek Petry Svobodové a Renaty Lengálové. Ubytování jsme měli zajištěné v Klubu Klamovka DDM, odkud jsme vyráželi za bohatým programem plným historie, kultury i vědy.

Den první: Praha historická a kulturní

Naši cestu jsme zahájili prohlídkou Strahovské knihovny, která nás okouzlila svou nádhernou barokní výzdobou. Poté jsme se přesunuli na Pražský hrad, symbol české státnosti. Nejvíce nás zaujala kaple sv. Václava v katedrále sv. Víta, Starý královský palác s majestátním Vladislavským sálem a také Zlatá ulička. V ní jsme mohli nahlédnout do původních domečků hradních střelců, z nichž nás nejvíce uchvátil domek věštkyně.

Po Hradčanech jsme sestoupili starými zámeckými schody a krátce nahlédli do Valdštejnské zahrady, která však byla kvůli soukromé akci částečně uzavřená.

Následoval přesun metrem a autobusem na ubytování, kde jsme se připravili na večerní část programu. Ve městě jsme si připomněli důležité momenty českých dějin – u Jungmannova pomníku jsme se zastavili u myšlenek národního obrození, u otáčivé hlavy Franze Kafky jsme si připomněli jeho dílo a na Národní třídě jsme uctili památku Sametové revoluce.

Zlatým hřebem dne byla návštěva Národního divadla. Prohlédli jsme si jeho interiéry – od základních kamenů přes nádherná foyer až po střechu s impozantními trigami. Na závěr dne jsme zhlédli slavné drama Hamlet a vydali se na noční procházku Prahou.

Den druhý: Věda, optika a iluze

Druhý den jsme opět využili městskou dopravu a zamířili do Národního technického muzea, kde nás čekal program „Chemie pro osmáky“ – prakticky zaměřená aktivita, která nás nejen bavila, ale i obohatila o nové poznatky. Neopomněli jsme ani stálé expozice, mezi nimiž nás zaujala například jedna z nejstarších dochovaných fotografií od Daguerrea nebo unikátní historická bugatka.

Na závěr exkurze jsme navštívili Illusion Art Museum, kde nás nejvíce oslovily optické klamy a netradiční výtvarné ztvárnění významných osobností českých dějin – například Tomáše Bati, Karla Čapka či Karla IV.

Exkurze se vydařila – za dva dny jsme nasbírali množství zážitků, nových informací i společných vzpomínek. Praha nám ukázala svou historickou, kulturní i vědeckou tvář, na kterou jen tak nezapomeneme.

I letos tradičně naše škola oceňovala nejlepší žáky za školní rok. Nejlepším žákem 1. stupně se stal Jonáš Slaný, nejlepším žákem 2. stupně Dominik Chmelka, žák 8. třídy, nejlepším sportovcem za 1. stupeň Sebastian Stehlík, nejlepší sportovkyní za 2. stupeň se stala Pavlína Štěrbová. Osobnost školy Veronika Kucerová a žákyně Nadiia Ukhal získala Speciální cenu školy. Ředitel školy Daniel Kasan jim předal hodnotný dar. Žákům devátých tříd přejeme mnoho studijních a osobních úspěchů v budoucím životě.