Již zavedená literární soutěž s mnohaletou tradicí, Autorské psaní a čtení, Městské knihovny Znojmo obměnila název soutěže na sympatické Literární osvěžení. V letošním roce bylo téma: ,,Cestovní kancelář knihovna“.

Mladí nadějní tvůrci, což jsou všechny naše děti, žáci, měli vymyslet a napsat, kam je vzala kniha z knihovny nebo domácí knihovničky nejdál, nejhlouběji? Kam vzali knihu oni? Co se děje v knihovně v noci? A kam se občas kniha zatoulá, že není k nalezení? Mladí pisatelé mohli svůj příběh napsat prózou, nebo ve verších, mohli se vyjádřit i prostřednictvím komiksu. A jak jsme si jako škola v této literární soutěži vedli?

Myslíme si, že výborně. Bez ohledu na ocenění pořadateli je přeci úžasné a povzbudivé, že vznikla spousta krásných příběhů, někdy i smutných, mnoho veselých básní a nádherné komiksy. Ty zdařilé, inspirativní si můžete přečíst, obdivovat, prohlédnout na nástěnce před ředitelnou. Ty oceněné naleznete zde v článku. Jsme moc rády, že naše děti mají bohatou fantazii a umí se vyjádřit i umělecky.                                                                                               

                                                                                                                                                                                        Paní učitelky českého jazyka :-)

 

Ocenění:

Martina Málková, 6.A 2. místo – poezie v II. kategorii 

Jiří Jelínek, 7.A, 3. místo - próza  ve III. kategorii

Liliana Věrná, 6.B čestné uznání - poezie v II. kategorii

Lenka Švejcarová 7.B čestné uznání - poezie ve III. kategorii

6.A čestné uznání – komiks, kolektivní práce

         

         

 CESTOVNÍ KANCELÁŘ KNIHOVNA 

 Ach čtení- nic lepšího není... 

 Dnes mám nečtecí den,                                                                 Jsem u Niagárských vodopádů, 

protože neuklidila jsem.                                                                je tu hodně hadů. 

 

Představte si, když jsem byla na cestách,                                 Je zde plno dalších zvířat, namoutě. 

zrovna jsem měla utírat prach.                                                   Puf, najednou jedu v obrovském autě. 

 

Letěla jsem letadlem,                                                                   K Hollywoodu dnes přijedeme, 

daleko na Maledivy.                                                                     do jeho centra už pěšky půjdeme. 

 

Právě jsem nad mořem a zjistím,                                               Moc se mi tam líbí, 

že to byly jen knihy.                                                                      ale už chci odejít. 

 

Jsem v New Yorku na nákupu,  

ale vzpomenu si,                                                                         Partner mi však zmizí,  

že musím umýt nádobí kupu.                                                    takže musím přestat číst. 

 

Potkám řvoucího dinosaura,                                                     Objevím se doma a říkám: 

ale nebojte, byl to jen můj táta.                                               “Panebože, už musím jít!” 

 

Říká mi, že mám jít uklízet.                                                         Tak už vstávám a naříkám, 

Půjdu, ale ne hned teď...                                                             že jsem unavená a chci si jít zase číst. 

 

Musím procestovat celý svět 

a u toho stihnout uklidit. 

 

A to vše ještě dnes,  

ale musím si ještě něco zařídit. 

Martina Málková, 6.A 2. místo – poezie v II. kategorii 

 

 

Cestovní kancelář knihovna 

Neviditelný svět 

 Ahoj kluci a holky, povím vám svůj příběh plný nebezpečí.  Asi si představíte, že jsem agent v utajení, ale musím vás zklamat. Jednou jsem si četl napínavou knížku s názvem „Neviditelný svět“ 

Když jsem dočetl, poměrně rychle jsem usnul. Neuvěříte, co se potom stalo. Zjevil se mi velký dům a já jsem vešel do něj. U pultu stála otevřená knížka. Nikdo tam nebyl, jen knihy. V tom jsem uslyšel hlas: ,,Dobrý den, vítejte v cestovní kanceláři Knihovna.” Podíval jsem se okolo sebe, přišlo mi divné, že na mě někdo mluví, ale kdo? Knihy se před mýma očima začaly hýbat. Vypadaly jako živé, otočily se a na obálkách a zjevily obličeje. Kniha u pultu se mě zeptala: ,,Jaký zájezd si budete přát?” a doporučila mi zájezd do Neviditelného světa. Byl jsem vyděšený, protože mluvící knihy jsou i na mě moc. Miluju divné věci, ale tohle mě ani ve snu nenapadlo! Byl to zajímavý návrh, naposledy jsem byl na dovolené před čtyřmi lety. Takže odpočinek se mi docela hodil, ale něco mi tu nehrálo, vlastně všechno mi tu nehrálo, však mluvím s knihou. Ale nakonec jsem souhlasil, jelikož dovolená byla zdarma, tak proč ne. Dostal jsem takový malý ušmudlaný informační leták o Neviditelném světě. Jako první jsem přečetl varování o netvorech, příšerách, dracích a tak. No tak to teda raději číst nebudu, řekl jsem si.... 

Dostal jsem letenku a nastoupil do letadla. Vlastně to bylo letadlo, které plulo po moři. Mluvící knížky, letadla plují v moři a lodě tady létají. Pane bože, kde to jsem? Když jsme doletěli, nebo spíš dopluli na ostrov, tedy jako ostrov to vypadalo, vystoupal jsem kopec před pláží. Tam byla díra ve vzduchu. Řekl jsem si: "No tak to jsem blázen, protože vidět černou díru ve vzduchu není normální...“ V tu chvíli, kdy si vše vyčítám, tak do mě někdo strčí. A spadl jsem do ní. V té díře byla velká tma. Pak ale vidím v dáli světlo, že bych už byl v nebi? Ale ne, vypadalo to jako planeta. Byl to hezký pohled, dokud jsem nebyl v atmosféře a nezačal padat. Hořel mi zadek, nejen že mi hořelo oblečení, ale myslel jsem, že je konec. "BUM!" 

Dopadl jsem hořícím zadkem na ledovec. Oklepal jsem se a rozhlédl se po okolí. Vtom ke mně přišel průvodce. Mimochodem nebyl to člověk, ale bobr. Začal mi popisovat Neviditelný svět. Byl jsem naprosto jediný člověk v Neviditelném světě. Prozradil mi, že Neviditelný svět se dělí na dvě části: stínový a slunečný. V tom stínovém bylo vše bez barev, jen černé a bílé a žijí tam příšery, monstra a duchové. 

A ten sluneční byl plný miliard barev a různých kouzelných živočichů.  Prostě ráj. Zkuste hádat, na které straně budu mít dovolenou? Ano, přesně tak, budu bydlet v té zatuchlé bažině smradlavých oblud. No jo no, můj úsměv zmizel.  

Ubytovali nás v chatách z bahna. Majitel je brouk. Jeho specialitou je prý jídlo z bláta. Přišlo mi divné, že moje dovolená je v této části. Vzal jsem ten ušmudlaný leták, co mi dala kniha u toho pultu. Listoval jsem a na poslední straně byl úplně drobným písmem nápis: ,,Zájezd do Neviditelného světa zdarma je pouze do stínové čtvrti.“ Už jsem pochopil, proč nechtěli žádné peníze. No snad tady mají alespoň moře. Jo a jen tak mimochodem, obyvatelé Neviditelného světa vůbec nespí! Na snídani průvodce prohlásil: ,,Milí turisté, s sebou si vezměte ručník, sluneční brýle, opalovací krém a plavky, půjdeme k moři.“ 

 "Jupí, takže mají moře,“ řekl jsem si.  Od moře jsme se vrátili přesně na večeři. Když se setmělo, všichni se začali schovávat. "Co se děje?" 

Průvodce mě upozornil, že se blíží příšery, které každý večer chodí pro jídlo a kradou vše, co se jim hodí a abych se prý dobře ukryl, jinak mě odnesou taky. Zděsil jsem se a běžel rychle do své bahnité chatky.  

Když tu "PLESK" a spadl jsem do bahenního jezírka. Uvízl jsem, sakra. Bože, už se blíží, co teď? 

Na svých zádech od bahna už cítím smrdutý dech a bojím se otočit. 

Najednou jsou všude kolem mě páchnoucí zubaté zrůdy a jdou si pro mně..... 

Ale co to? Minou mě a jdou dál? Jakpak to?  

Byl jsem celý tak špinavý od bahna, že si mě vůbec nevšimly. 

Mám radost tak velikou, že se začnu hlasitě řehtat a plácnu sebou do bahna. 

"AUVAJS," protřu si oči, abych sundal bahno a co to vidím.... 

Moje ložnice a ležím na zemi zamotaný v peřině, asi jsem spadnul z postele. Uff, to byl ale divoký sen.  

Jiří Jelínek, 7.A, 3. místo - próza  v III. kategorii

 

 

 

Tato práce nebyla oceněna porotou, ale stojí za přečtení …

Hrozba technologií

Byl chladný den. Venku lilo jako z konve, a taky vítr se přidal k silnému dešti. Kdybyste byli venku, dalo by se říci, že se na vás zlobí samotný bůh, ale vevnitř v knihovně byl klid a teplo.

Knihy se živily napětím svých čtenářů, a když je nikdo nečetl, ležely v hromadě prachu a jejich duše pomalu ale jistě odcházely ze světa. Toto se začalo dít čím dál více, protože čtenářů ubývalo, jak lidi přitahovaly technologie.

Na policích v knihovně se toho dne knihy probouzely s ospalými výrazy na svých vazbách. Jen jedna kniha se ještě úplně neprobrala ze spánku. Byla to kniha o Harry Potterovi, proto jí ostatní knihy přezdívaly Harry. Harry Potter byl kouzelník, a tak i kniha měla v sobě špetku magie a kouzel. Harry se odplazil k houfu knih. Pomalu si uvědomil, co se děje. Sešla se tam rada starších moudrých knih. Něco slyšel, ale spoustě slov nerozuměl. Domyslil si, že asi diskutují o technologiích. To byla pro Harryho nudná záležitost. Z regálu, na kterém stál, měl výhled na celou knihovnu. Byla to docela malá knihovna s několika policemi knih. Před Harrym visely hodiny a ty ukazovaly čtvrt na devět. O půl deváté přijde paní knihovnice a všechny knihy budou muset dělat štronzo po celý den. Harry neměl co na práci. Když si Harryho všimla rada knih, všechny v kroužku znenadání ztichly a jejich ustarané a zamyšlené pohledy se slétly na Harryho. K radě starších patřil i Harryho dědeček, kniha s názvem Brumbálova tajemství. Harry se na ně vyjeveně díval: „Proč na mne všichni tak koukáte?“ Dědeček mu na jeho otázku odpověděl: „Máme pro tebe jednu strašně důležitou misi.“ Harryho výraz ještě ve vyjevenosti zesílil. Myslel, že je to nějaký přihlouplý žert, ale z dědečkova hlasu sálala naléhavost. „Jakou?“ opáčil Harry s nemalou nervozitou. Nikdy po něm nikdo nic nechtěl a už vůbec ne něco důležitého.

Dědeček ho poplácal záložkou po zádech: „Spousta knih umírá, dokonce i tvoje matka. Skoro nikdo do téhle ani do dalších knihoven nechodí. A my tě potřebujeme, abys sem přitáhnul jak čtenáře, tak i gejmry nebo jak se říká těm, co hrají na technologiích. Tebe většina čtenářů ještě nečetla, jsi zajímavá kniha, a tak jsi pro tuto misi přímo vyvolená.“ Harry chabě přikývl. Najednou ho obklopila vlna napětí. Zamrazilo ho, jak dědeček vyřknul „I tvoje matka“. Musí zachránit ostatní knihy i matku. Dědeček pokračoval: „Musíš se na cestu vydat hned teď.“ Ještě před chvílí byl Harry normální kniha a teď se má stát vyvoleným? Harry pochopil naléhavost. Na nic se neptal a vydal se na nebezpečnou cestu ven, kde to vůbec neznal. Dědovi přikývl na rozloučenou. Musel se nějak dostat ven, ale nevěděl jak. To už vymyslela rada starších. Shodili z horní police těžkou kovovou kouli, která udělala ve skleněných dveřích velkou díru. Harry byl odvážný jako jeho hlavní postava, o které byl napsán na jeho těle příběh. Protáhl se dírou ve skle ven. Venku už nepršelo, ale bylo mokro. Knihy se nemůžou namočit, jinak by zemřely. Harryho magie se pro něj ukázala být štěstím. Před knihovnou spatřil Harry starou kolečkovou brusli. Těžce se dostal na její hřbet, trošku šoupnul tělem a brusle se rozjela. Uháněl na ní jako na cválajícím koni. Až najednou do něčeho narazil. Byl to tak velký náraz, až se Harrymu protočily oči. Pak ho někdo uchopil kolem těla a prohlédl si Harryho vazbu. Byl to kluk a ten teď uháněl s Harrym v ruce. Harry se nechal nést. Společně došli do domu. Kluk odložil Harryho na stůl vedle počítače. Harry se s hrůzou pomalu otáčel směrem k obávanému stroji. Když počítač řekl: „Ahoj!“, Harryho málem trefil knižní infarkt. A počítač ihned rozpačitě a omluvně dodal: „Nechtěl jsem tě vylekat, promiň.“ Harry se po delší chvíli vzpamatoval a začal otevřeně hovořit s počítačem. Počítač nebyl takový, jak o něm mluvila rada starších, byl hodný. Harry počítači sdělil, co se děje u nich v knihovně. Počítač nabídl svou pomoc Harrymu a Harry ji s radostí přijal. Počítač přišel s nápadem, že dá na internetové stránky něco o Harryho knihovně.

Chlapec podle razítka v knize, kterou našel, usoudil, že kniha patří knihovně, a vrátil ji paní knihovnici. Zanedlouho se nejen do Harryho knihovny, ale i do dalších hrnuli jak čtenáři, tak i hráči. Všichni si chtěli přečíst Harryho.

Martin Páleník, 6.A - próza