O tom, že prarodiče, tedy babičky a dědečkové, jsou pro nás velmi důležití není pochyb. Jejich životních zkušeností, laskavého a klidného přístupu a hlavně lásky a času, který umí velkoryse rozdávat, si jejich vnučky a vnuci nesmírně cenní. V přiložených pracích dětí si některé básničky a příběhy, jež oslavují naše milované babičky a dědečky, můžete pro potěšení přečíst.

6.A

Šimon Lintner 

Nejlepší babička 

Moje babička by každému modré z nebe snesla, 

pro sebe by si ani kousek neodnesla. 

Rozdává každému kousek své lásky, 

 až jsme jí plni od špiček po vlásky. 
 
Voní vždy po buchtách, 
které nám tak ráda nosí. 

S ní se neztratíš v tmách, 
její smích je osvěžující jak kapky rosy. 
 
Má jiskru v oku, nezkazí blbinky, 
naopak vždycky vymýšlí novinky. 
Nikdy nic nezkazí, vše se s ní podaří, 
zvládá to pokaždé s úsměvem ve tváři. 
 
Ta moje babička, já vám ji nemít, 
svět bych si ani nemohl užít. 
Ať už mám bolístky anebo trápení, 
když jí to řeknu, všechno se promění. 
 
Otevře náruč, já se v ní schovám, 
sevře mě v objetí, lepší věc neznám. 
A i když zlobím,tak mě má ráda, 
je jako máma, mám v ní kamaráda. 
 
Děkuji babičko, že jsi tu se mnou, 
usměj se maličko, radost mi udělej. 
 

 

Oldřich Pikner

Babička nad zlato 

Moje milá babička  

se jmenuje Evička . 

U  babičky je nám hej, 

můžeme tam všechno. 

Dobře nám tam uvaří, 

v kuchyni se jí daří. 

Když se karty rozdávají, 

Tak se všichni usmívají. 

Smíchu máme dosti, 

vždyť jsme tady hosti. 

Ať je večer nebo ráno , 

vždycky je tu pro nás uchystáno. 

Co se stane u babičky, tak tam také zůstane. 

Stane-li se nějaký průšvih, ona se nás zastane.  

Večerka je dobrovolná! 

Moje babča je velmi moudrá, 

ke kompromisu vždycky svolná. 

Ona ví moc dobře, 

že rozčilování nemá cenu. 

Jsem jí vděčný za důvěru. 

 

Kristýna Pokorná

S babičkou a dědou na dovolené snů vTurecku

Povím vám teď básničkou 

moje nejkrásnější vzpomínky, 

na dědu s babičkou.                                                                                                                                                 

Vzpomínek mám mnoho, mám jich moc,                                                                                                            

mohla bych vám tu provykládat celou noc.                                                                                                          

Výběr dá mi velmi zabrat, 

jednu já však musím vybrat. 

Nepovím vám žádnou nudu, 

nebudu snad pro ostudu.   

Takže, milí, příběh já vám povím, 

už ho v paměti lovím. 

To jsme si tak jednou řekli s babičkou a dědou: 

„Poleťme na dovolenou!“ 

K přepravě použít jsme měli letadla, 

„Hlavně“, říká babička „si nezapomeňme zavazadla!“ 

Cesty dlouhé býti měly, 

ale určitě budou skvělý! 

Do letadla jsme nastoupili, 

k nám i jiní lidé přistoupili. 

Vodu, džus cestou letušky daly nám, 

inu řekla jsem si, tak to si dám! 

Ochutnat dala bych i vám! 

Cestou já jsem knihu četla, 

vše ostatní ze stolu smetla. 

Vás však asi zajímá, 

jak děda s babičkou si počíná.                                                                                                                                

A zde náš příběh začíná. 

Jakmile jsme opustili sedadla, 

s těšením jsme vystoupili z letadla. 

Tam na nás průvodčí již čekali, 

oni na nás, a my na ně, 

pohledy jsme metali. 

„Který je ten náš?“ 

Snad každý se ptal. 

Sám si ho ale najít máš, 

pak posuneš se v dál. 

Tak jsme tedy začali, 

pořádně jsme ho hledali. 

„Nebude to žádná věda“, 

povídal nám ten můj děda. 

Tohle ale byla věda, 

zase se spletl, ten můj děda. 

 

Dalo nám to vážně zabrat,  

Toho nejlepšího ze všech vybrat.                                                                                                                    

Už z daleka hotel vidíme 

nyní před ním stojíme a 

v úžasu na něj civíme. 

Hotel je krásný, musím říct, 

tak krásný, že bych byla uvěřila,  

že z kohoutku bude duha týct. 

Jako bych v pohádce teď byla. 

Hned co na pozemky hotelu jsme vstoupili, 

Dávala jsem pozor, abychom tam nezabloudili. 

Bazény, moře, krása kam se podíváš. 

Škoda každé vteřiny, kdy se nedíváš. 

Na každý den měli jsme vytvořený plán, 

snad vydrží nám počáteční elán. 

První den jsme v bazénech se koupali, 

bylo to tam super, 

a tak celý den jsme tam zůstali. 

Druhý den jsme jeli na masáže, 

co dál? Další věta vám ukáže. 

Pak jsme jezdili po různých památkách, 

které jsou, jak děda řekl, na všech křižovatkách. 

Navštívili jsme spoustu krásných měst 

a prošli spoustu hezkých cest. 

Na dalším výletu rodinném, 

jsme si dokonce zaplavali s delfínem! 

Nakonec jsme strávili pár dní na hotelu, 

a to už se schylovalo k pobytu závěru. 

Ještě než však řeknu konec, 

a zazvoní příběhu zvonec, 

pár vět vám ještě povím. 

Že odjíždíme velmi lituji, 

jistě ale pochybuji, 

že lépe bychom si to tu užili. 

Zkrátka život každodenní, 

jednoznačně tady není! 

Výlet krásný jsme tu měli, 

bylo to tu zkrátka skvělý, 

užili jsme si ho úplně celý. 

Snad zase ten rok některý, 

bychom se tu stavili. 

Jednoznačně bychom chtěli! 

Zkrátka to tu miluji, 

a za pozornost děkuji.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                               

                                                                                                                                                                                                                                        

Adéla Smutná

MOJE NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA BABIČKU A DĚDU  JSOU ZE ZAHRADY NA KRAVÍ HOŘE

Mám dvě babičky a dva dědy. Se všemi mám spoustu vzpomínek. Jedna babička a děda bydlí na vesnici. Druhá babička s dědou ve městě. 

S „městskou” babičkou a dědou jezdíme každé léto na zahradu. Tu mají na Kraví hoře. Kdykoliv je hezky, jsme tam.

Pomáháme dědovi dělat práce, co jsou potřeba. Sbírame listí, trháme plevel, zaléváme kytky, trháme jablíčka ze stromů.  

Samozřejmě přitom máme spoustu zábavy. Nejoblíbenější je koupání v bazénu. Miluju vodu! Se sourozenci vždy skáčeme do vody.,, Jupí!“ 

 ,,Voda je všude, jen ne v bazénu  děti!” zlobí se babička. 

Ale my ji nejposloucháme a dál cákáme, potápíme se a plaveme. 

,,Děti, vylezte už z té vody!” Volá na nás babička. ,,Už jste tam dlouho. Ještě se mi rozpustíte, hihi,”dodává se smíchem. 

,,A také se pojďte zahřát a najíst,”dodává za chvíli. Po delším přemlouvání, vylezeme tedy z vody ven. 

Babička má pro nás vždy nachystané župany a já lákám mladší sestru z bazénu: ,,Karolínko, pojď se za mnou ohřát na sluníčko!” 

Mezitím  děda už rozdělal oheň a volá jako vždy na babičku, ať donese špekáčky, že budeme opíkat! Mňam. 

Máme vždy takový rituál…Po obědě hrajeme deskové hry nebo karty a odpočíváme.

Babička a děda nás naučili hrát hru žížaly…Vždy  se u toho nasmějeme, hlavně když se sestřička čertí, že prohrává.  

Také hrajeme třeba fotbal, volejbal atd. nebo stavíme z písku bábovky mladší sestře, která má ohromnou legraci, když nám je bortí. 

Na zahradě se děda stará o jezírko s rybičkami. Já a můj mladší bratr Kubík je pozorujeme a krmíme. Musíme ale dávat pozor, abychom do něj nespadli! 

Na Kraví hoře je krásné okolí a nádherný výhled na Znojmo, na zahradě u babičky a dědy je nejlépe! 

 

Oliver Herzig

U babičky a dědy 

Jednou, když jsme jako každou neděli jeli k babičce a dědovi,  bylo to jiné a zábavnější. A o tom Vám dnes povyprávím. 

K mým prarodičům jsme jeli taťkovým bílým králem (tak říkáme tátovu autu), zaparkovali jsme před domem a můj malý brácha zazvonil na zvonek. 

V okamžiku jsme už viděli babičku a dědečka, jak nám otvírají dveře, hned jsme je slušně pozdravili.  

S bratrem se vždy hádáme o nejlepší místo u stolu, dnes jsem ho měl já. 

Jako vždy jsem šel do kuchyně a nalil sobě i bráškovi výborný čaj a dal si nějakou sladkost, kterou babička vždy připraví na stůl. 

V tu chvíli dorazila moje sestřenice a teta. 

Nemohlo chybět tradiční hraní karet o dobrý pocit z výhry (vždy vyhraju, nikdo proti mně nemá šanci). 

Protože všichni souhlasili, tak jsme šli do bazénu. U bazénu byl můj vodní člun.

Když děda pustil v bazénu protiproud, tak jsme se všichni čtyři na vodním člunu snažili jet naproti němu a udržet se na člunu.

Také jsme v bazénu dělali všelijaké vylomeniny a skákali do vody jako blázni. Pocákali jsme také moji mamku, která z toho nebyla úplně nadšená. 

K radosti všech jsem si všiml, že doma mají vodní balónky, naplnili jsme je a začala obří vodní bitva. Já s bráchou vs sestra se sestřenicí.

Omylem jsem mojí sestru trefil přímo do obličeje, naštvala se na mě a dala mi ještě větší šupu. Naštěstí vše skončilo smíchem a ne pláčem. 

Spokojeně jsme odjeli domů a dodnes vzpomínám na skvěle strávené odpoledne. 

 

Robin Gassler

 Moji prarodiče z Rakouska 

Moje babička se jmenuje Bernadet Gasslerová, ale všichni jí říkají Berny. Žije v Innsbrucku v horách. Můj děda se jmenuje Anton Gassler, chová koně a je to rybář. Rád jezdí na kole a má psa jménem Enzo. Jezdím za nimi vždy, když mám prázdniny. Jezdíme spolu na výlety a také společně s dědou chodím chytat pstruhy na řeku Inn. Jednou jsme společně všichni jeli na výlet na představení dravých ptáků do Ötztalu, kde je vybudovaný archeologický park pod širým nebem. Hlavní atrakcí tohoto parku je mumie pračlověka Ötziho.

V den, kdy jsme tam přijeli, byla ve vesničce přehlídka dravých ptáků, při které cvičitelé předváděli lovecké umění orlů, káňat, sokolů, vran a dalších dravců.

Ptáci nám létali těsně nad hlavami a mohl jsem si i vyzkoušet speciální rukavici, kterou používají chovatelé a na kterou se mi posadil sokol. 

Pak jsme si prohlédli zvířata v malé zoologické zahradě, kde měli zvířata, která v tom místě žila před několika tisíci lety - zubři, chlupatá prasata a divocí koně.

V pravěké dílně jsem si vyrobil vlastní pazourek, z čehož měl radost dědeček, a také jsem si zvládl ušít kožený měšec. To potěšilo zase babičku. 

Pak jsme si v dobré náladě z vesničky vyšli na vodopád Stuibenfall, který má 159 metrů a je nejvyšší v Tyrolsku. Byl to moc krásný společně strávený den a často na něj vzpomínám.  

Babičku ani dědu už jsem skoro rok neviděl kvůli tomu, že žijí v Rakousku a nemůžu za nimi kvůli uzavřeným hranicím.

Moc mi chybí a strašně se těším až za nimi opět budu moci jet. Snad to už letos bude možné. 

 

Amálie Klašková

NECKYÁDA U BABIČKY  

Každý rok o prázdninách se u mojí babičky pořádá v Lounech neckyáda.   Na neckyádě se staví lodě a pak se vyhlásí ta nejlepší. A tak jsme se s babičkou a s bratrancem rozhodli, že si také postavíme loď.  

Když jsme si ji začínali navrhovat, tak jsme museli mít potřeby k její výrobě. Poprosili  jsme dědu, jestli by nám sehnal nějaké klády.

 Děda nám donesl klády a já s bratrancem jsme šli stavět. Po 5 hodinách usilovné práce bylo naše plavidlo hotové a šli jsme s babičkou a s dědou vyzkoušet, zda jsme dobře utáhli lana.

Loď plavala výborně, unesla nás všechny! Vrátili jsme se domů a začali ji barvit a zdobit. Byla to bezvadná zábava. Museli  jsme  počkat,  než to všechno uschlo. 

Druhý den se konala soutěž. Sešlo se tam strašně moc lidí a hodně soutěžních lodí. Některé děti měly různé tvary lodí pestrých barev.  

Nemohli jsme se dočkat, až soutěž začne. Měli jsme před vypuknutím celé té akce chvíli čas, tak jsme si koupili limonády, rychle jsme  všechno vypili a šli jsme soutěžit. 

Pořadatelé to začali hlasitě odstartovávat:,,  1..2..3.. TEĎ!”  Rychle jsme s babičkou a s bratrancem vystartlovali.  

Abychom v této soutěži vůbec obstáli, museli jsme v naší lodi doplavat na druhý konec rybníku! Spousta lidem se jejich lodě potopily, ale nám naštěstí ne.

Pádlovali jsme jako o život. Snažili jsme se předehnat co nejvíc posádek. Ječeli jsme, voda stříkala na všechny strany, ale babička i my jsme makali na sto procent.  

A vyplatilo se to! Naše loď doplula do cíle na krásném 2. místě. Byli jsme moc šťastní a za odměnu jsme ještě dostali buřty.  

Moc jsme si závod i celý den užili a navečer jsme šli spokojeně domů.

 

Hana Uhlířová

VÝLET

Moje babička se jmenuje Milena a můj dědeček Josef, májí veliký dům se zahradou, kde chovají spoustu zvířat např. prasata, kozy slepice atd.. 

Bydlí v malé vesnici nedaleko Znojma a tam za nimi často jezdím.  

Když bylo léto, jeli jsme s babičkou a tatínkem na prázdniny do Liberce. 

Dědeček nejel, protože kdo by se staral o zvířátka? Navíc děda si spíš potrpí na rybaření. 

V Liberci  jsme se ubytovali v hotelu Babylon. Moc se mi tam líbilo, protože tam měli obří aqoua park, laser game, kino, welness a restauraci, kde jste mohli ochutnat snad všechna jídlo na světě. Byla tam nainstalována i terária, kde žili hadi a sem tam také želvy.

Blízko se nacházel také obří IQ park, kam jsme také zašli a dozvěděla jsem se zde mnoho informací např. jak silná bývají zemětřesení. 

Babička vyzkoušela obří větrák, který simuloval vítr, pak vypadala jako Zoborožec Hrubozubý. 

Ke konci pobytu jsme se jeli podívat do Liberecké ZOO, kde jsme s babičkou obdivovali zvířata. 

Ke konci prohlídky ZOO jsme dědečkovi koupili kelímek se vzorem ryby, aby si ho mohl brát s sebou na rybaření. 

Když jsme přijeli domů, hned jsme vše vyprávěli dědečkovi.  

       

Jan Šuler

Moje nejkrásnější vzpomínky na dědu Staníka 

Narodil jsem se před dvanácti lety mamince Martě a tatínkovi Honzovi, byl jsem první vnuk v rodině, a tak se na mě všichni moc těšili. Ovšem to vím, jen z vyprávění.

Vyrůstal jsem v našem novém rodinném domě, který rodiče postavili na naší zahradě, mohl jsem si užívat čerstvý vzduch, konzumovat všechno ovoce ať už zralé nebo ještě zelené.

K tomu všemu jsem si užíval pozornosti všech dospěláků, sen každého dítěte. Hodně času jsem trávil s tetou Ivou, která si se mnou četla encyklopedie a hrála stolní hry. 
Potom s babičkou Hankou, ta mi vždycky uvařila to, co jsem si přál a obšťastnila moje chuťové buňky a bříško. 

Hodně času jsem trávil po boku dědy Staníka, mého chlapského parťáka, učil mě jíst nezdravé věci, jako byla slanina, pečená kačena, bůček a různé pikantnosti.

Nejvíce si vzpomínám, jak mě učil pracovat na zahradě, okopávat, hrabat, sázet, prostě vše, co vás napadne. Dodnes z nabytých zkušeností čerpám.

A jak říká tatínek: „Ten náš Honzík, se k té práci prostě umí postavit.“

 Dokonce jsme společně s dědou postavili u chaty koupelnu, oťukával jsem cihle a užíval si každou chvilku s ním. 

S dědem jsem nejenom pracoval, ale také stavěl z lega, maloval, občas jsme společně zlobili babičku a moc nás to těšilo. Byl to legrační děda.  

Velmi rád na něj vzpomínám, úplně na všechno. Bohužel když mi byly dva roky, opustil tento svět, odešel do nebe.  
Maminka a babička pořád tvrdí, že si dědu nemůžu pamatovat, že jsem byl přece jen malý kluk, ale já si ho pamatuji.  

Pamatuji si jeho velké ruce a úsměv,  

který měl pro mě vždy nachystaný.  

 Často si s ním povídám o tom,  

jak se mám a co mě třeba trápí.  

I když neodpovídá, vím, že mě slyší, cítím to. 

Až budu dědou, přál bych si být jako on,  myslím, že být dobrý děda je důležité. 

 

Natálie Vašatová

VÝLET NA LEDOVÉ SLUJE 

Jednoho dne jsme se rozhodli jít s babičkou a dědou na výlet na Vranov. Po dobrém obědě jsme se nachystali a vyrazili jsme. Po cestě jsme potkali různou lesní zvěř, a pak jsme narazili na Vranovský zámek, kde se natáčela např. Nesmrtelná teta. 

Zastavili jsme na parkovišti a první na co jsme narazili, bylo velké hřiště a vedle protékala řeka Dyje. 

Chvilku jsme tam pobyli a vyrazili jsme k našemu cíli. 

Po cestě jsme pozorovali ptáky na obloze, až jsme došli k Hamerským vrásám, které jsme obdivovali. 

Prošli jsme polovesnicí s názvem: Zadní Hamry, a pak jsme došli k lesu. 

V lese jsme poznávali stromy. Došli jsme ke strmému kopci, všem nám dalo zabrat, než jsme vyšli nahoru, ale zvládli jsme to!

Pak jsme zahlédli náš cíl. 

Ledové sluje jsou jeskyně, kde se v podzemí vytváří koncem zimy ledová výzdoba, která v některých letech vydrží až do pozdního jara.

Bohužel jsme se dovnitř nedostali, ale výlet stál za to. Na kamenech jsme se nasvačili,prohlédli si okolí, vyfotili si ho a šli na zpáteční cestu. Ušli jsme přibližně 8 kilometrů a moc jsme si společný výlet s babičkou a dědečkem užili. 

 

Jakub Žiška

Moje nejkrásnější vzpomínky na babičku a dědu 

Minulé letní prázdniny jsme se domluvili, že s babičkou a dědou pojedeme na Vranov na chatu. 

Já s mamkou, taťkou a bráchou jsme se rozhodli, že pojedeme na kole a babička s dědou autem. Cesta byla namáhavá, ale jelikož bylo hezké počasí, byla příjemná. Hned v Citonicích jsme si udělali přestávku na zmrzlinu. 

Další pauza byla v Lesné, kde jsme si dali limonádu a prohlédli si veterány. 

Přijeli jsem celí upocení, ale šťastní, že jsme v cíli a hned se šli vykoupat. 

Babička s dědou už byli na chatě a měli nachystanou svačinu. Vybalili jsme si věci a šli řádit do vody. U chaty bylo dřevěné molo a to byla naše atrakce. Skákali jsme různá salta, šipky, bomby a placáky. Voda byla studená, ale dalo se to. Bylo to příjemné osvěžení. Vždy když plul kolem parník, tak jsme běželi do vody a nechali se unášet  a houpat na vlnách. 

 Každé ráno jsem s dědou jel na loďce s kanystrem pro vodu. Děda mě nechal pádlovat. První dny jsem kličkoval po přehradě jako zajíc.

Ale pak ze mě byl zkušený pádlovač. Bylo to pro mě nové a byl to super zážitek. Obden jsme takhle jezdili i na nákup a to s námi jezdil i brácha. 

Děda nám vždycky koupil nanuk a něco sladkého.  

Přes den jsme řádili ve vodě a večer jsme si dělali táborák. 

Děda chtěl, abychom mu pomáhali se sekáním dřeva, ale jak nás viděl se sekerou v ruce, zhrozil se a raději to udělal sám. Tak jsme aspoň přikládali. Mamka s babičkou krájely špekáčky a já s bráchou jsme opékali.

A večeře byla na světě. Podávala se s rohlíkem nebo s chlebem. 

Každodenním večerním rituálem bylo hraní karet. Babička jako zkušený karbaník většinou vyhrávala. Hráli jsme prší a žolíka. 

Žolíka jsem neuměl, takže jsem často prohrál nebo nehrál vůbec.  

Týden utekl jako voda. Počasí bylo super. Zpáteční cesta byla horší, protože se nám nechtělo odjíždět a domů jsme se moc netěšili. 

Celá naše rodina má z tohoto týdne v mysli zážitek na vždy.  

 

8.B

Jiří Horák

 HOUBAŘENÍ S DĚDOU 

 

Jednou takhle časně zrána rozhodla se babička,  že pojede na houby a vezme i dědečka.    Děda nechtěl ani slyšet, nohy, záda vše mě bolí,   jeď si sama, mávl holí.  To se musí rozhýbat! Vem si košík, nůž a hůl,  vlak nám jede přesně v půl.     Vezmem také Jiříka,   ať nám ten čas líp utíká,   křičí děda na babičku   a přibaluje slivovičku.    Krásné lesy všude kolem a ta vůně přírody,  jižní Čechy, rybník, luka není větší pohody.    Hub je hodně až běda,   Najít houby není žádná věda,  najednou koukám kolem, kde je děda?  Po dědovi ani vidu ani slechu,   odpočívá asi v mechu.

Místo hub hledání,   vyhlašujeme po dědovi pátrání.  Hledáme už hodiny,   naši hlavu rodiny.    Za zvuku zvonu na věži,   vydáme se k nádraží.  Ani tam však děda není,   brzy bude po setmění.  Až za svitu hvězdiček,   objevil se dědeček.    Dědo, dědo, křičím z dáli,  my už jsme se o tě báli!    Babička však nejásá, měří dědu pohledem.  Poslední vlak ujel nám, jak teď domů pojedem?    Cestou domů vyprávíme v taxi,  naši podivuhodnou houbařskou praxi.  Šťastný konec výlet má,   příště jedem sami dva.

                                                                                                                                                                                     

Radim Šalomon

Prázdninová rapsodie

 

Jedu takhle do Jihlavy                                                  Přidej mouku Ráďo, 

za babičkou, dědou,                                                     trochu soli, kmínu.                        

prázdniny nám započaly,                                              Babička se snaží, 

nové zážitky snad budou.                                             seč jí síly stačí. 

Ale ouha, zmýlil jsem se.                                              Hněte, mísí, vaří, peče, 

Všechny akce ruší,                                                       teď nám fajn výsledek neuteče. 

co nám všechno ničí !                                                  Chleba kyne, nadouvá se. 

Ach covide, covide ty jsi zlým,                                      ,,Babi, babi, utíkej, 

kvůli tobě doma dlím.                                                  kyne chleba velikej!” 

Co mám dělat, řekl jsem si.                                         ,,Dej ho rychle péci, 

Užitečným chtěl bych býti,                                           ať se vzdouvá v peci!” 

vyndám mísu, budu hnísti                                           Chlebík pěkně zbarvuje se, 

křupavoučký chlebíček                                                voní, chytá kůrku... 

jako mráček z nebíček.                                                Máme rázem z chlebíku 

Ono se to řekne snadno,                                             sotva malou půlku.  

ale z těsta mám hned bahno !                                     Je to mňamka veliká ! 

Opocený trošičku volám rázem babičku:                       Děda říká:,, Máme chlapíka!  

,,Babi, babi pojď sem honem,                                     Chleba upek, to je fakt, 

pomoz, prosím, s tímto chlebem.”                               nemusíme se už bát. 

Děda s ,,milým’’ úsměvem                                          Chleba umí upéci, 

číhá v krytu za rohem.                                               neleží nám za pecí ! 

                                                                                           

                                                                                           

Tadeáš Alexa 

Neposedná čepice 

Každá vzpomínka na moje prarodiče mě vždycky zahřeje u srdce.  Moje nejkrásnější vzpomínka na babi Milenu se odehrála asi před čtyřmi roky.

Babi Milena a děda Kája nás o velkých prázdninách berou na výlet na chatu, která leží pod zříceninou Cornštejn poblíž vesnice Bítov.

 

Vždycky, když tam přijedeme, tak děda jde zkontrolovat loďku. Babi zatím trošku zamete chatu a kamenný chodník a potom se pustí do vaření.

Po obědě nasedneme s babičkou do loďky a přeplujeme na druhý břeh. 

Je tam krásná písečná pláž, spousta chatek, hospod, ubytoven a hlavně rybářů,

kteří nejsou z rekreantů dvakrát nadšeni. Že by jim plašili ryby??? 

Loďku necháme na pláži a jdeme zjistit, které občerstvení má otevřeno, abychom si mohli koupit nanuky. 

Projdeme se po okolí a pomalu se vracíme k loďce a veslujeme zpátky na chatu. 

Oblečeme si plavky a jakmile se trochu osvěžíme, skočíme z mola do řeky. 

Sestra bez doprovodu do vody nevstoupí z ,,hadích” důvodů. Má z nich šílenou fóbii od té doby, co kolem ní proplavala užovka s rybičkou v tlamě. 

Navečer si upečeme vuřty a ohříváme se u krbu. Někdy jdeme na Cornštejn, protože o letních večerech mívají na hradě herci vystoupení. 

A takhle to chodí vždycky, když jedeme na chatu.  

Tentokrát to ale bylo trochu zajímavější. Po obědě jsme se šli s babičkou projít okolo jednoho mostu. 

V ten den strašně moc foukal vítr. Tak moc, že jsem si sundal čepici, ale to má sestra neudělala a čepice jí uletěla a spadla do řeky. 

Okamžitě se dala do breku.

Já jsem byl trochu znechucený, že jsme nechali čepici na pospas rybám. Taková krásná čepice s bílou kočičkou! 

Kdyby nebylo babičky, tak ji asi dodneška nosí nějaký sumec. Babička se snažila čepičku zachránit za každou cenu.

Čekali jsme, jestli nepojede kolem někdo hodný na loďce, který by nám tu čepici vytáhl.

Bohužel nikdo nebyl v dosahu, a tak babičce nezbylo nic jiného než sundat tričko, kraťase a pouze ve spodním prádle skočit do vody. 

Čepici ve vodě vylovila a hrdinsky se vrátila ke břehu. Sestra byla ráda, že její čapka nedopadla jako ta loď ve filmu Titanic. 

Já jsem viděl v babičce opravdového hrdinu, který obětoval suchou kůži studené vodě, ve které navíc plaval určitě i nějaký had.

Dopadlo to tedy tak, že sestře se vrátila čepice, babi si procvičila lekci plavání a já měl zážitek, který bych mohl jednou napsat do nějaké slohové práce. 

Děda Kája s námi moc často na druhou stranu řeky bohužel nechodí. Raději si naleje sklenku dobrého vína a údajně hlídá chatku před lupiči. 

Doposud se tam žádný zloděj neobjevil, ale jak se říká, nikdy nevíš. O babičce, coby hrdince dne, jsme mu samozřejmě řekli a příhodu barvitě vylíčili. 

Myslím, že na ni byl pyšný, avšak nedával to moc najevo... 

Večer si všichni znaveni po celém dni lehneme do postelí, a protože v naší chatce není elektřina, zapálíme svíčky a lihovou lucernu.

Povídáme si všelijaké příběhy a posloucháme koncert cvrčků a skřehot žab. 

Na chatě je krásně a už se zase moc těším na léto, až opět sbalíme saky paky a vydáme se vstříc novým zážitkům. 

 

Tereza Flegrová

Ideální prázdniny u dědečka a babičky

 Když jsem byla malá, bydlela jsem v Jihočeském kraji. Jezdívaly jsme s mamkou za babičkou a dědou do Znojma. Moc jsem se na ně těšila. 

Babička se mnou vždy ráno vstávala, dělala mi snídani a kakao, které uměla jen ona. Bylo takové sametově sladké.

Pak jsme si spolu dlouhé hodiny hrály, povídaly.

A děda se mě pokaždé zeptal, co chci uvařit. Vařil podle mě. Jednou to byl smažený sýr, podruhé řízek, nebo omáčka, ale řízek většinou vyhrál. Chodili jsme po obědě na buď na dlouhou procházku nebo do parku.  

V parku se mi nejvíce líbila malá kašna, kolemdokola osázená pestrobarevnými květinami. Ty byly zalévané zavlažovacím systémem. V určitou hodinu ze země vyjely trysky, ze kterých začala stříkat voda. V ten okamžik se kolem seběhly všechny děti, co si hrály na písku. 

Pobíhaly jsme kolem vodotrysků a střídaly se. Než se vodotrysky schovaly zpátky do země, byly jsme všichni mokří. 

Ještě že bylo teplo a oblečení uschlo přímo na nás. 

Občas jsme se s babičkou a dědou stavili na zmrzlině. 

Večer, když byl čas koupání a večeře, tak mi dobrůtky pravidelně připravoval děda. 

Babička se nikdy nezlobila, že jsem jako čuník. Pořádně mě umyla od prachu a písku z parku a hrály jsme hru na cákání.

Mě, jako malou, ta hra moc bavila. Jen chudák babička byla vždy mokrá jak vodník. Pohádky mi pravidelně četla nebo povídala babička. 

Občas pohádku malinko pozměnila. A já jí pokaždé opravila a připomněla jí, jak to říkala minule. Vždy jsme se u toho hodně nasmály. 

Jednou mi četl pohádku i děda. Byla to pohádka o kůzlátkách. Děda četl, že vlk si nechal upilovat jazyk a zaplatil kreditní kartou. Bylo to takové divné, ale zároveň přitažlivé. Babička nikdy nemluvila o kreditní kartě v pohádkách! 

Dodnes na to s úsměvem rádi vzpomínáme, protože to bylo jedinečné, jako je koneckonců i můj skvělý dědeček.

 

Nela Sekulová

Cestování s obytným autem s babičkou a dědečkem

Dobrých zážitků s babičkou a dědečkem mám hodně, ale mezi nejlepší, které mi zůstaly v paměti a na které velmi ráda vzpomínám, řadím letní prázdniny, kdy jsme vyrazili na dovolenou obytným autem. Jelo nás šest

osob, babička, dědeček, můj bratr, já a mé dvě sestřenice, které málo vidím, protože žijí v Německu.

Obytný vůz značky Mercedes byl luxusně vybavený jak pro spaní, tak pro celodenní život v autě. Sprcha, kuchyňka a vše další co bylo potřeba… 

Vařili jsme jednoduchá jídla, byla to zkrátka zábava.

Každý den ráno jsme vyjeli po trase do jiné části republiky a hlavně,  užívali jsme si volna. Vystřídali jsme několik krásných měst, koupališť, hradů, zámků a dalších mnoha míst po cestě, která jsme si vždy večer určili.

Nejvíce nás bavilo kempování před autem a večerní zábava v kempu. Hráli jsme oblíbené hry a všichni jsme si společně povídali. 

Hodně jsme se nasmáli, zkrátka jsme si dovolenou s prarodiči  báječně užívali.

V jeden daný večer jsme společně hráli karty před obytným autem a chtěla jsem jít dovnitř pro teplou deku na přikrytí. 

Cestou jsem ale zakopla o pouhý kámen a spadla na zem. ,,Auu!!"naříkala jsem. Vypadalo to asi velmi dramaticky. 

Všichni kolem si mysleli, že se mi něco vážněho stalo, ale já jsem vstala s úsměvem na tváři a s pohou odřeninou na noze.

Tak si všichni oddechli a dodnes se tomu  už jen zasmějeme.

Později  večer, těsně před spaním, nám babička s dědečkem  vyprávěli vzpomínky z mládí, to nás také moc bavilo.

Tento pobyt  v obytném autě za několik dnů skončil a my se vrátili domů. Byli jsme odpočati a plni nezapomenutelných zážitků.

Vždy, když se všichni dohromady sejdeme, tak na tyto zážitky moc rádi vzpomínáme. 

Nikdy na takovou super dovolenou s babičkou a dědečkem nezapomenu.

 

9.A

Matěj Bořil

Nej... Babička

Moje babička

je jako kytička.

Byl jsem její první vnouček,

malý roztomilý klouček.

Teď už nás má kluků pět

a děláme jí krásný svět.

Když začneme zlobiti,

naseká nám na řiti.

Hřeje láskou svojí

a rozehřívá duši moji.

Moje milá babičko,

ty jsi moje sluníčko!

 

Vlastimil Pikner

Pohodička u babičky a dědečka 

U babičky je vždy prima, 

ať je léto nebo zima. 

Dveře jsou furt otevřené, 

ale pro rodiče hodiny návštěv omezené. 

Babča večer vyžene dědu  

pro žebírka naložená v medu.  

Kousek  uzeného je v lednici  

a okurek máme plnou sklenici. 

Legrácky si užíváme,  

prostě se vždy dobře máme. 

Děda si pak uvědomí, 

že už je hodin moc, 

 volá babičku na pomoc. 

Rozkázal nám hned večerku, 

zhasl a hledá baterku. 

My však chtěli s babčou karty hrát, 

nechtělo se nám ještě spát... 

 

Adéla Hrůzová 

Babička je stále jak holčička a dědeček švarný hoch 

Moje milá babička,                    

valí se někdy jak kulička.  

Má exkluzivní červenou hlavičku,  

na ní nosí do kontrastu bílou čepičku.  

  

Ráda chodí na procházky,  

pozoruje v lese ptáčky.  

Pozorně prohlíží i větvičky,  

jestli raší na nich už jarní klíčky.  

  

Vyhlíží netrpělivě sluníčko,  

prosí ho, zda bude svítit maličko.  

Těší se jako malá holka na jaro,  

aby se její srdce zahřálo.  

  

Je to pro babičku krásné období,  

které světlem  z ní vyzařujícím druhé zásobí.  

Budeme spolu chodit na procházky 

a vzpomínat na její staré lásky. 

 

Můj dědeček vždycky z rána,  

chodí městem do neznáma.  

Rád se s někým zastaví  

a pár slov s ním prohodí.  

  

Nejraději probírá ,,zatracenou” politiku,  

jak to vše vypadá v tomto okamžiku.  

Změnilo se všechno v mžiku, 

v tomto chmurném okamžiku. 

 

Stále čeká dobrou zprávu, 

až mu pošlou poštou zprávu. 

Kdy se může dostavit  

a vakcínou svoje tělo uzdravit. 

 

Pak zas bude chodit z rána, 

ale už ne do neznáma. 

Bude s úsměvem chodit do kavárny 

a zdravit všechny místní dámy. 

 

 

Žaneta Havlíková 

 Sedmikráska 

Moje krásné vzpomínky, 

které mi už nikdo nevezme, 

jsou už teď jen pramínky 

v mé mysli líbezné. 

 

Vzpomínky na ni, 

na ty krásné časy, 

že tahle paní 

mi kdysi hladívala vlasy. 

 

Ztělesněná něžnost a láska, 

ta byla tuze drahá. 

Jako luční sedmikráska, 

která vždy vypomáhá. 

 

Tahle odvážná bojovnice, 

která se nikdy nevzdala, 

trhala krásné kytice 

a radosti plno rozdala. 

 

Její vnitřní čistota, 

 mě vždy zahltila. 

Jako ji její vnoučta, 

která se na ni tak těšila. 

 

A tahle duše, 

bílá jako sníh. 

Už pozoruje tiše, 

jen náš smích. 

 

Aneta Nováková

KRÁSNÉ CHVÍLE

Ahoj babi, ahoj dědo,                                

už se řítím jak torpédo. 

Jak přijedu, tak povím Vám, 

jak se vlastně teďka mám. 

 

Na oplátku, babičko, 

zajdem spolu pro mlíčko. 

Naše kráva se už těší, 

Má ona totiž  nové přístřeší. 

 

Z mlíčka potom babička, 

udělá nám máslíčka! 

Domácí, to je lahoda, 

tady je to fakt pohoda. 

 

A ty dědo, samé sliby, 

půjdeme už na ty ryby? 

Já se těším celý rok, 

pro ryby to bude šok! 

 

Vylovíme jich snad mnoho, 

klidně třeba dojednoho! 

Však je zase pustíme, 

nechat si je nesmíme. 

 

Příjdem domů, kuchyň voní, 

i Rex pod stolem žadoní, 

že chce smlsnout taky kousek, 

vždyť je to ještě mrňousek. 

 

Po obědě sednem na dvorek, 

pobíhá tu i ten náš kocourek.

Chvíli tedy spočineme, 

ať zas sílu dostaneme! 

 

Hned se všichni zajdem projít, 

až do lesa chceme dojít. 

Užít si tu přírodu, 

než do města pak odjedu. 

 

Už zítra jedu zase zpátky, 

bylo to tak strašně krátký. 

Ale užila jsem si to hodně, 

zas přijedu, to rozhodně! 

 

Ráda jezdím za vámi, 

loučím se vždy slzami. 

Tak zas příště, dědo, babi, 

mám vás ráda, to se však ví! 

 

Vendula Dvořáková

Moje nejkrásnější vzpomínka na babičku 

Když se řekne slovo babička, tak se mi vybaví krásná malá vesnička se spoustou veselých lidí.

Se sestřenicemi jsme se nejčastěji setkávali u babičky, i proto mám na ni tak dobré vzpomínky.

Moje babička je milá, hodná, pracovitá a také hodně veselá. Babička je prostě takové naše sluníčko, je s ní zábava.

Dokáže rozveselit i toho největšího škarohlída. S ní se vždycky nakonec všemu zasmějeme. 

Vzpomínám si, jak jsem tam jednou přijela a babička zrovna vařila, tak jsem vběhla do kuchyně a přidala se k ní.

Chtěla jsem jí tak moc pomoct, že jsem se vrhla do receptu sama. V receptu stálo 4 celá vejce.

Když moje babička, skvělá kuchařka, začala vejce rozbíjet, tak jsem na ni křikla: „Babi počkej, ale v receptu stojí 4 celá vejce!“. 

A babička se smíchem, ale vlídně odpověděla: „Vendulko skořápky se musí oddělit od vajíček s nimi se nevaří.“

Tak jsem se nejprve trochu zastyděla, ale uznala jsem, že to bylo vtipné a smála jsem se s ostatními.

Ale ani tato příhoda mě neodradila k přání naučit se vařit. 

S babičkou jsem se naučila spoustu dalších nových věcí, třeba práci na zahradě, poznávání hub, bylinek a samozřejmě vařit bez skořápek. 

Týden u babičky byl jako jeden den u mě doma. Velice rychle mi to s ní utíkalo a nikdy nebyl prostor na ticho.

Na konci prázdnin u babičky se mi domů nechtělo.

Ale o to víc jsem se těšila na další návštěvu, na její příjemný úsměv a vřelé objetí.  

I když už mi nikdo neodpáře zážitek se skořápkami. 

 

Emily Holečková

Australské mušle s příběhem 

Když jsem byla malá, opravdu malinká, zhruba dva měsíce, tak babička s dědou z Austrálie přijeli do Česka. Přijeli se podívat na jejich první vnouče.

Mým narozením  začala jejich každoroční cesta do Čech.

Při jejich první návštěvě po mém narození mi babička přivezla v nádherném látkovém kapesníčku pár mušlí z pláže nedaleko jejich domu.

Tehdy jsem byla malá, takže je moje rodiče uschovali. Tento dárek měl i vzkaz, ale to jsem se dozvěděla až později.

Nepamatuji si přesně kdy, ale až jsem byla o něco starší a byla si schopna všímat věcí kolem sebe, tak jsem si všimla kapesníku v prádelníku.

Byl úplně vzadu v jednom z mých šuplíků ve skříni. Nevím, jestli mi ho tam dala máma, když jsme se stěhovali nebo jestli jsem ho tam šoupla já.

Prostě se tam objevil, což je hlavní. Příběh těchto mušlí je ten, že mi je přivezli do České republiky, a já měla být ta, která je odveze zpět na jejich původní pláž,

odkud je babí vzala.

Všichni jsme doufali, že se to stane, ale všichni si stejně mysleli, že se tam buď podívám až budu dospělá nebo na ty mušle zapomenu nebo se rozbijí.

Časem se na mušle skutečně zapomnělo, mezitím se mi narodila mladší sestra a rodiče přišli s nápadem, že pojedeme na návštěvu k babí a dědovi. To mi bylo osm.

Já jsem si vzpomněla na mušle, a tak jsem si je vzala s sebou.

Opatrně jsem si je uložila v tom kapesníku do sáčku. Ten pak zabalila do jednoho z mých triček, které bylo pečlivě uloženo doprostřed kufru mezi další trička a mikiny,

aby se jim nic nestalo. Do Austrálie jsme přijeli v prosinci, takže i přesto, že tady jsme nosili čepice a šály, tak tam jsme naopak chodili v šortkách a žabkách. Přijeli jsme z letiště k babí domů, byla to moje první návštěva u babičky a dědečka a já byla u nich poprvé doma v mých 8 letech. 

Rodiče mi zakázali jít spát, a já si myslela, že mi pomůže se jít dívat na něco na mobilu.

Do dvaceti minut od uvelebení se na gauči jsem usnula, jako kdyby mě do vody hodili. 

Naši se nade mnou nejspíš  slitovali, protože mě nechali spát a uložili mě do postele v pokoji, ve kterém jsem měla pobývat budoucí dva měsíce. To mě ale málem zabilo, když jsem se probudila. Nejspíš to bylo tím, že jsem ještě pořád byla unavená a nikdy neviděla ten pokoj. 

Strašně jsem se lekla.  

Všechny přivolal do pokoje můj křik:,, Kde jsem?!!” Asi po třech dnech, až jsem se dospala z posunu času a vše vybalila, jsem se vrátila k mušlím. S babičkou jsme se domluvily na jeden den, kdy bylo teplo, což bylo skoro každý den, že vyrazíme na stejnou pláž,

 kde ty mušle tenkrát před mým narozením nasbírala. 

Ráno jsme se sbalily a vyjely. Cesta trvala asi půl hodiny, než jsme dorazily ke kouzelné pláži, která měla nádherně jemný a čistě bílý písek. 

Moře bylo azurově modré, průhledné jako z pohlednice. 

Vrátily jsme všechny mušle na pláž a nasbíraly jiné s myšlenkou, že to budeme moci zopakovat. 

Vzala jsem jich pár i pro kamarády a rodinu a potom si už jen užívala moře. 

Jediné, co mi kazilo dojem z tohoto vyjímečného dne, co mě tam odpuzovalo, byly takové nechutně slizké medúzy. I přesto, že nežehaly a moje dvouletá sestra si s nimi hrála jako s panenkami, mě děsily. Byly ve tvaru donutů, což by mě mohlo obměkčit, ale jak se mě jen lehounce dotkly, vyletěla jsem z moře, jako kdyby po mě šlo to nejjedovatější zvíře, které existuje. Nakonec mě babička utěšila, ale já už jsem do vody nevlezla, protože ty příšery jsem viděla všude, tak jsem se alespoň opalovala. 

 

Michaela Málková

Děda skvělý vypravěč 

Škola skončila a začalo léto. Já s mým mladším bratrem jsme se hodně těšili k dědovi a babičce na chatu. Celí natěšení jsme skládali letní oblečení do cestovních tašek.  

Tričko, kraťasy, plavky …... už mám všechno. Koukám na bráchy, kterému pomáhá mamka. No jo, já už to zvládnu sama. Ještě to překontroluji, jestli mám opravdu všechno.

Přihodím si do kabele knihu a nachystám ji do předsíně. Dojdu do koupelny udělat hygienu a už dokonale čistá ulehám do postele.

S myšlenkou na letní sluneční paprsky zářící na moji tvář, usínám.  

Ráno vyskočím z postele a seběhnu schody do kuchyně. Po snídani spáchám hygienu a nachystám se na odjezd. Všichni nastoupíme do prostorného auta, které se vzápětí rozjede. 

Cesta není ani dlouhá ani krátká, i tak vidím bratra znuděně sedícího na sedadle vedle. Po cestě, která by někomu mohla přijít nekonečná, jsme v cíli. 

Teda skoro, ještě se musíme loďkou přemístit se všemi zavazadly na druhou stranu k chatě. Prvně na loďku naskládáme všechny kabele, pak si na ni sami nastoupíme.

První, jakožto nejmenší a nejlehčí, jde můj bratr, pak já a ostatní. Přes vodu jsme se dostali na druhý břeh, kde jsme vystoupili. 

Pod bráchou se loďka mírně zhoupla a on vyděšeně vypískl.

Když se konečně dostal na břeh, věnoval nám naštvaný pohled a se svými taškami si to štrychoval k chatě. Vezmu také nějaké tašky a běžím za ním. 

Spolu dojdeme k chatě.

Děda odemkne dveře, my hned vletíme na terasu. Tašky hodíme dovnitř a pádíme si užívat koupání a letní sluníčko.  

Večer, když rodiče odjeli, jsme všichni seděli na terase.  Slunce se schovávalo za stromy a na nebi začaly být vidět hvězdy. Babička odešla udělat něco na večeři.

V té chvíli děda začal vyprávět. Vyprávěl příběh o duchovi ženy obývající místní zříceninu hradu, na níž se další den vydáme.

Oba jsme dědu napjatě sledovali a ani si nevšimli, že babička už přišla s večeří. 

Příběh skončil nemilosrdně, ta žena se zavřela ve věži kvůli nešťastné lásce a zemřela hlady. 

Prý každý den v noci obchází celý hrad a hledá svého milého. 

Další den jsme vyšli, k již zmíněné zřícenině. Já s bráchou, jakožto sportovci, jsme byli rychlejší, a tak jsme vždy chvíli počkali na babičku a dědečka.

Ke zřícenině jsme došli společně celí vyprahlí. Hned i když s respektem jsme ji toužili prozkoumat. 

Hrad byl postaven vysoko na kopci a pro mě bylo nejzajímavější koukat z nejvyššího bodu zříceniny dolů ze skály.

Můj brácha radši zůstal dole s ostatními, nemá rád výšky. Celé jsme si to prošli a představovali si nešťastnou dívku.

Odpoledne jsme se vraceli zpět na chatu s vidinou koupání. Cesta zpátky byla klidnější už jen proto, že jsme šli dolů z kopce.

Na chatě jsme se po úžasné koupeli rádi pohodlně posadili po náročném dni. Dali si něco na večeři a děda začal vyprávět další tajemný příběh.

My se tak těšili na další zážitek. 

 

 

Tereza Pinkavová 

Babička, já a naše vzpomínky 

Budou to dva roky, co moje babička zemřela. Bohužel jsme se nevídaly moc často, protože bydlela společně s dědou na Vysočině.

Vídaly jsme se tedy jednou, někdy i dvakrát do roka, což není tolik. Vždy když jsem tam byla, tak jsem tam zůstala aspoň na týden.

Jezdívaly jsme na výlety, chodívaly na procházky, dokonce se mnou hrávala i různé hry. Každý den jsme něco podnikaly. 

Pamatuji si, že když mi bylo asi 8 let, tak jsem nejedla hodně jídel. „Brambory“ jedna z nejzákladnějších surovin a já ji nedokázala sníst, ale babička mě to naučila.

Sama nevím, jak to dokázala, ale povedlo se! Tak jako mě naučila jíst třeba i mléčné výrobky, jako třeba jogurty, nebo sýry, dokonce i cibuli.

Je opravdu zvláštní, co všechno jsem z tak podstatných jídel nejedla. 

Na výlety jsme jezdily na různá místa, navštěvovaly jsme hrady, zámky, různé památky, města, bylo toho dost. 

Pamatuji si, že jsme vždy v zimě chodívaly bobovat nebo sáňkovat.

V létě jsme se zase naopak chodily koupat a trávily těmito aktivitami co nejvíce času. 

Mám na babičku dobré vzpomínky a je škoda, že tu už s námi nemůže být.