Dvacátý ročník oblíbené literární soutěže Literární osvěžení aneb autorské psaní a čtení žáků ZŠ a studentů středních a učňovských škol, pořádaný dětským oddělením Městské knihovny Znojmo, měl letos velmi originální téma: Okurka cestovatelka. Soutěžící měli za úkol popustit uzdu fantazii a vytvořit příběh či báseň o putování jedné velmi neobyčejné okurky.

Letošní ročník měl i významného literárního patrona – spisovatelku Petru Dvořákovou, která je známá nejen svou tvorbou pro děti a mládež, ale i podporou začínajících autorů.

S radostí oznamujeme, že mezi oceněnými nechyběli ani naší žáci:

• Martin Páleníkzvítězil ve  kategorii (próza) s poutavým příběhem "Poklad v katedrále", v němž se cestovatelská okurka vydala na dobrodružství za tajemstvím skrytým v historických zdech katedrály Notre - Dame.
• Adriana Čopfováovládla  kategorii (poezie) s nápaditou básní "Okurková sezóna", která zaujala nejen hravým jazykem, ale i originálním zpracováním tématu.

Oběma žákům srdečně gratulujeme a děkujeme za skvělou reprezentaci naší školy. Přejeme jim mnoho dalších tvůrčích nápadů a radosti z psaní. Vítězné práce si můžete přečíst níže.

POKLAD V KATEDRÁLE

Jmenuji se Okurkus Znojemský. Procestoval jsem již mnoho rozmanitých i divokých krajin od Aljašky směrem na východ až do země vycházejícího slunce. Spatřil jsem končiny, z kterých přecházel zrak, ale i ty, které byly zpustlé nebo zohyzděné lidskými stavbami. Teď se však přesunu k vyprávění o mé interesantní cestě do Paříže, hlavního města Francie, která mi nejvíce utkvěla v paměti ze všech mých výprav a dobrodružství.

Probudil jsem se ve stísněném prostoru. Skrz stěny mého skromného příbytku dovnitř vnikalo světla poskrovnu. „Jestli se to dá vůbec nazývat obydlím,“ pomyslel jsem si a můj obličej zkřivil pohrdavý úšklebek. Já, taková okurka ze vznešeného znojemského rodu, cestuji v... „V čem vlastně?” řekl jsem podrážděně nahlas. Moc jsem si toho nepamatoval, a tak jsem nechal své vědomí volně uvažovat. Jako se odhalí vysoké stromy se spletitě propletenými větvemi ukryté pod příkrovem tmy, když první oslnivý sluneční paprsek vysvitne a tma mu ustoupí, mi začaly různorodé myšlenky tanout na mysl. Po nějaké chvíli se dostavily první výsledky mého snažení.  Vzpomněl jsem si, že jsem ve svačinovém boxu. „Že mě nejdříve nenapadlo se podívat kolem sebe?” zabědoval jsem. Když jsem se totiž rozhlédl, uviděl jsem zplesnivělý toast ležící vedle mých zakrslých nohou. Jak mohou být lidé tak skoupí? Přemýšlel jsem se značným opovržením. Někteří lidé umírají hlady a ten pošetilý člověk, k jehož svačině jsem se přibalil, nechá ten toast zkazit. „Kam to vlastně putuji?” zeptal jsem se sám sebe, jak to mám ve zvyku. Mnoho otázek, ale málo odpovědí, přemítal jsem sklesle. Dlouho jsem se nerozmýšlel nad tím, co učiním. Posadil jsem se se zkříženýma nohama na dno boxu a rukama jsem jemně strčil do jeho víka. Nic se nestalo. Zvedl jsem se na nohy a tentokrát jsem při otevírání použil svá hrbolatá záda. Pomalu jsem se rovnal, dokud jsem neucítil, že se víko nepatrně pohnulo. Vylezl jsem z krabičky a ocitl se na kostrbaté lavičce.

Chvíli trvalo, než si mé zelené oči přivykly pronikavému světlu. Omšelé, léta tlející dřevo konstrukce lavičky vypadalo tak zbídačeně, až jsem se bál, že už mne další vteřinu neunese. Jak se sem svačinový box dostal? A já společně s ním? Nemám potuchy. Na východě jsem uviděl slunce těsně nad obzorem. Mrazivý jitřní vánek drásal mou holou nefritovou kůži, jenž zářivě pableskovala v slunečních paprscích. Odvrátil jsem se od slunce a má pusa sklesla dolů. Přede mnou stála impozantní železná věž. Myšlenky se mi rozběhly jako o překot. ,,Kde to jsem?” ptal jsem se pořád dokola, dokud jsem si neuvědomil, že jsem tu věž už viděl na nějakém plakátě. „Vždyť je to Eiffelova věž!” vydechl jsem ohromeně a zároveň s bázní v očích. Ještě notný okamžik jsem tam stál zdráhaje se hnout. Jakmile jsem zpozoroval, že se sem schází mnoho lidí, neohrabaně jsem slezl z lavičky. Dole jsem objevil mapku ponechanou jejímu osudu v trávě. Na mapce byly vyznačené ulice města a v pravém horním rohu mapky se skvěl obrázek katedrály Notre-Dame a já si konečně vzpomněl, proč jsem tady. Chci vidět trnovou korunu, jež měl na hlavě sám Ježíš Kristus, protože mám velký zájem o historii, který jsem pocítil poprvé, když jsem obdivoval historické centrum Znojma. I když se drtivá většina okurek stará jen o současnost, mne vždy spíše přitahovala minulost, vědění, co se stalo před tím, než jsme se narodili, a poučení se z chyb předchozích generací nebo naopak napodobení jejich úspěchů. Musím přiznat, že některé lidské stavby mi přijdou pozoruhodné a vůbec nemůžu pochopit, proč je lidé ničí kvůli svým sporům mezi sebou. Vždyť všichni lidé jsou stále lidmi. Z vysoké, úhledně zastřižené trávy na místě, kde ležela mapka, jsem se přesunul na cestu posypanou rozdrcenými kameny. Věděl jsem, že musím vidět trnovou korunu a byl jsem odhodlán pro to udělat cokoli, tedy kromě násilí, tím jsem opovrhoval už od malička, kdy jsem byl malá okurka. Plížil jsem se kolem stromů lemujících cestu. Dával jsem si pozor, aby mne žádný člověk neviděl. Tu a tam brázdila cestu rýha od nespočtu bot, jež po ní prošly. Díky mé fotografické paměti jsem přesně věděl, jakou ulicí se vydat, když jsem vyšel z parku, abych dosáhl svého cíle. Loudal jsem se pařížskými ulicemi mezi natěsnanými domy. Některé stavby byly poutavé, zatímco jiné byly fádní. Obloha už potemněla.

      Vyšel jsem zpoza rohu jedné ulice, když vtom jsem to spatřil. Kolem katedrály bylo mnoho lidí. Uslyšel jsem pronikavý, skličující tón a mne ihned napadlo, že to nevěstí nic dobrého. Neměl jsem problém prokličkovat mezi houfy lidí. Přikradl jsem se k řadě nejblíže katedrále a vykoukl. Byl to žalostný pohled. Katedrálu svíjely rudé plameny. Mé srdce sevřela beznaděj, ale má mysl zůstala chladná jako led. I tak byla katedrála skvostná. Dychtil jsem zachránit trnovou korunu. Rozběhl jsem se kolem hasičských aut, která byla rozestavěna po obvodu katedrály. Ohořelé dveře visely na jediném pantu. Vkročil jsem dovnitř. Příliš horlivý po záchraně trnové koruny, než abych myslel na pud sebezáchovy. Vnitřek katedrály byl tak majestátný, až jsem se na nepatrnou chvíli musel zastavit. Na obrovském prostoru přede mnou leželo mnoho neuspořádaně popadaných kamenů, chrličů a soch. Mohutná sloupořadí a vysoká okna dodávala tomuto místu stále vznešenost. Proplétal jsem se rozvalinami až k oltáři. Zřejmě jsem nebyl jediný, kdo hledal trnovou korunu. Hasiči s dýchacími maskami a mohutnými obleky tu byli se mnou. Trnová koruna spočívala v náruči jednoho z nich poté, co ji rychle dostal z oltáře. „Hurá!“ radostně jsem vykřikl. Vzápětí mi ale došlo, že je to pouze kopie, která bývá vystavená na oltáři. Ta pravá musí přece být v nějakém trezoru, uvažoval jsem. Hasiči už odnášeli kopii, nejspíše s dojmem, že svůj úkol splnili. „Bác!“ s rachotem se kousek ode mne zřítil kvádr o velikosti jednoho menšího slona. „Ježíši Kriste,“ zaklel jsem. Za oltářem jsem objevil schody vedoucí do katakomb. Byly to menší schůdky, takže jsem je zdolal s nepatrnými obtížemi. Dole vydával mihotavé světlo pozlacený svícen a za ním se ukrýval trezor, který byl promáčknutý zříceným stropem chodby. Bůh stál při mně, protože promáčklina napomohla tomu, že se dveře trezoru pootevřely. Skočil jsem dovnitř, vytáhl z něj korunu a vláčel ji po schodech vzhůru. Šťavnatý pot stékal z mého obličeje. Když už jsem byl nahoře, rozechvěle jsem sebou smýknul. Znenadání se protrhl strop a sutiny zavalily schody. „To bylo o vlásek,” pronesl jsem udýchaným hlasem. Mezitím se vrátili hasiči. Nutkání opustit hořící budovu, než mě stráví plameny, mě přinutilo k tomu, abych se postavil. Trnovou korunu jsem položil na bíločernou podlahu, aby ji bylo dobře vidět a začal jsem se belhat k východu. Jak jsem předpokládal, hasiči korunu našli, vynesli ji z katedrály a sklidili za to slávu lidu. Mně to nevadí, hlavně že vše dobře dopadlo a já mám co vypravovat svým vnoučatům. 

      Vracím se zpět domů do Znojma. „Všude dobře, doma nejlíp,” pronesu hrdě, když se konečně ocitnu na prahu svého milovaného města.

Martin Páleník

OKURKOVÁ SEZÓNA

Je to už ve Znojmě taková tradice,

mít okurek plné sklepy, lednice,

a tak v létě každá zdejší vesnice,

plní ráda okurkami zavařovací sklenice.

Křupavé, kyselé, všichni je milují,

vzdáleným příbuzným často je darují,

takto si okurky po světě putují,

zelení mrňousci cestu pozorně sledují.

I moje okurka v malé sklenici,

jede si na kole tou naší ulicí,

koupající se ve voňavém láku,

následně skočí do plného vlaku.

Jedeme k babičce udělat radost,

znojemských skleniček není nikdy dost,

s koprem a mrkvičkou jsou skvělá parta,

jak s oblibou říkává (těhotná) sousedka Marta.

A tak se okurka cestovatelkou stala,

možná, že u babičky zůstala, možná ji někomu dala,

tak zase za rok v horkém létě,

dovezu ji – tentokrát třeba k tetě.

Adriana Čopfová, 6.A