Naše škola se zapojila do literární soutěže s krásným názvem Moje nejoblíbenější knížka. Soutěž organizoval MAP Znojemsko. Nabízela dvě možnosti zapojení – literární a výtvarnou. Ačkoli v té výtvarné tentokrát nikdo z naší školy ocenění nezískal, v literární části se hned několik žáků prosadilo a získalo ocenění za výjimečné zpracování své knihy.

Diplomem a drobnými cenami byli odměněni tito žáci z 8.A:

• Martina Málkováza svůj text o knize Percy Jackson a Olympané: Zloděj blesku od Ricka Riordana.
• Martin Páleník, který se ponořil do světa Pána prstenůod J. R. R. Tolkiena.
• Dominik Chmelka, jenž zaujal porotu básní inspirovanou knihou Pohádka o stromuod Stanislava Maara.

Z 9.B byla oceněna Tereza Širůčková.

Všem úspěšným mladým autorům gratulujeme a děkujeme jim za krásné práce. Je radost vidět, že knížky stále dokážou inspirovat a oslovit mladé čtenáře. Každý z nás má (nebo by alespoň měl mít) svou nejoblíbenější knihu – tu, ke které se rádi vracíme, která nás rozesmála, rozplakala, něco nového naučila nebo třeba jen donutila se na chvíli zastavit a zamyslet.

Děkujeme všem žákům, kteří se do soutěže zapojili, a těšíme se na další ročník i podobné literární soutěže. Pro inspiraci si můžete oceněné ,,nejoblíbenější knížky“ přečíst. Třeba vás budou inspirovat k prázdninové četbě.

Krásné léto s knihou vám všem přejí češtinářky :-)

 

MOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ KNÍŽKA 

Percy Jackson a Olympané: Zloděj blesku 

Rick Riordan 

Proč jsem si tuto knížku oblíbila? Jak jsem se ke knížce vůbec dostala? 

Už v šesté třídě nám ji naše paní učitelka třídní doporučila, ale v té době mě knížka nijak zvlášť nezajímala. Bylo to až o rok později, když začal vycházet seriál Percy Jackson a Olympané a já si řekla, že tomu dám šanci. A jsem moc ráda, že jsem to udělala. 

 Hned po prvních pár dílech seriálu jsem se rozhodla, že vyzkouším i knihy. Šla jsem se tedy zeptat paní třídní, zda bych si knihu mohla vypůjčit ze školní knihovny. Ta mi ji s radostí vypůjčila a já jsem se dostala k jedné z mých nejoblíbenějších knih vůbec. Hned jak jsem přišla domů, nachystala jsem si do školy a potom se vrhla na čtení. Knížku jsem přečetla během asi tří dnů a hned jak jsem mohla, jsem si půjčila pokračování. Bavilo mě číst, jak byl dvanáctiletý Percy vtažen do světa řeckých bohů . 

Percy je přiveden do Tábora Polokrevných a zjistí, že jeho otec byl řecký bůh. Jeho nejlepší kamarád Grover je satyr a jeho učitel pan Brunner je kentaur. V táboře zjišťuje, že Diův blesk, symbol jeho moci a jeho zbraň, byl ukraden  Zeus z krádeže viní svého bratra Poseidóna. Když se zjistí, že Percy je Poseidónův syn, je vyslán na nebezpečnou výpravu s cílem najít a navrátit Diův blesk. K výpravě si může vybrat dva společníky a on si vybere svého nejlepšího přítele Grovera a Annabeth, dceru Athény. Na svém dobrodružství procestují nejen Ameriku. Zavítají dokonce i do Podsvětí, kde se setkají se samotným Hádem. Zjistí ale taky, že krádež Diova blesku byla jen začátkem něčeho mnohem většího. 

Vůbec bych neřekla, že by mě kniha jako tato mohla tak moc zaujmout. Už jsem přečetla celou sérii Percy Jackson a Olympané a ještě mám rozečtenou druhou sérii Bohové Olympu. Myslím si, že jsou knihy skvěle napsané a těším se na to, co se stane dál. 

Martina Málková, 8.A

 

Pán prstenů

Pán prstenů, trilogie, která uchvátila svět svou rozmanitostí a především autorovou fantazií. Nyní se přesuneme do Středozemě, prastarého světa, kde žijí ve vzájemné symbióze lidé, trpaslíci a elfové. Jejich soudržnost však byla narušována častými válkami se skřety a podobnými zlými stvůrami. Poté, co hobit Frodo zničil Prsten v Hoře osudu, se Mordor, kruté a nelítostné místo, začal rozpadat na prach a s ním i jeho vládce Sauron. Na mapě se objevila velká část pusté země. Tento příběh rozpráví o Aragornovi po pádu Saurona.

Aragorn poposedl v sedle. Když se obrátil, spatřil za sebou dlouhé šiky kopiníků úhledně seřazených v řadách, táhnoucích se až k obzoru a vlnících se jako pohybující se had. Muži oblečení v zářivě bílé zbroji, od níž se odrážely poslední pozůstatky slunečních paprsků, pochodovali do rytmu bubnů, který jim udával tempo. Kavalérie jela v popředí hned za Aragornem. Člověk, který jede v čele takové armády by neměl být pyšný a hrdý, neměl by to být nikdo, koho by po prvním náznaku porážky zachvátil pud sebezáchovy a ve strachu by uprchnul, jak to častokráte bývá, ale měl by to být člověk, jenž si cení jedné osoby stejně tak jako tisícovky dalších. Pomyslil si Aragorn. Už pochodovali od úsvitu, kdy se slunce pomalu vkrádalo na oblohu. Aragorn měl v plánu skoncovat se zbývajícím zlem, jež ještě zbylo ze Sauronovy obrovské říše. Aragornovi to přišlo jako celá věčnost, co překročili rozvaliny Osgiliathu, kde probíhala obnova města. Po celé Středozemi se rozprostřel bílý závoj klidu a míru. Elfové začali opečovávat stromy, které byly pokřiveny Sauronovou mocí. Trpaslíci se vrátili do Dolů v Morii, kde hluboko pod horou znovu zaplály ohně ve výhních, a započali novou éru tohoto místa. Lidé obhospodařovali svá pole a začali stavět ještě honosnější města než doposud.

Aragorn na zemi zpozoroval, jak se malé trsy trávy prodírají puklinami, kde kdysi byla jen zčernalá pustina Mordoru. Jejich cesta směřovala na severovýchod k Temné věži - nebo alespoň k tomu, co z ní zbylo. Aragorn zde hodlal vybudovat město z bílého mramoru pro lidi, kterým válka vzala jejich obydlí. Projížděli kolem velkého hrbolatého pahorku. Na chvíli se Aragornovi zdálo, že za hřebenem kopce něco zahlédl. Znenadání se prostorem rozlehl válečný roh, z jehož drásavého tónu Aragornovi naskákala husí kůže až na zátylku. Vzápětí na ně ze všech stran začaly sršet šípy. Po obvodu jejich roztroušené kolony se vynořily nestvůrné bytosti: Aragorn zahlédl skřety a dokonce i obry. Šípy byly nekvalitně vyrobené. Odrážely se od blyštivé zbroje vojáků a nejednou se nějaký i roztříštil. I když Aragornovo vojsko čelilo pětinásobné přesile, nezaleklo se nepřítele. Disciplinovaní muži se semkli k sobě a utvořili štítovou hradbu. Jakmile Aragorn vytáhl svůj pověstný meč z bohatě vykládané pochvy, zaplál náhlým ohněm. Všichni jako by byli omámení. Bitevní ryk přešel v náhlé ticho. Obři na ně přestali shazovat balvany a taktéž to bylo i se skřety a jejich černými šípy. Po nedlouhé odmlce se za nedalekou vyvýšeninou objevila vyzáblá postava. Když k ní Aragorn otočil svého bitevního oře, okamžitě ji poznal, byl to Glum, pravým jménem Sméagol. Až moc dobře si Aragorn pamatoval, jak proradné to stvoření je. ,,Vaše bílá zbroj nás oslepila. Sméagol nemá rád světlo. Mysleli jsme, že jste Haradští.” Aragorn ihned pochopil, proč hned zaútočili. Haradští po pádu Saurona podnikali nájezdy a bylo jim jedno, jestli útočí na skřety nebo na lidi. ,,Už se nemusíte bát, Sméagole. Poslal jsem vojsko s Gandalfem, aby se s nimi vypořádali.” ,,Nemám Gandalfa rád,” odvětil Sméagol. Aragorn neměl tohoto tvora Sméagola příliš v lásce, ale soucítil s ním, protože věděl, co si protrpěl. Říkalo se, že ho oheň zbavil života v Hoře osudu, ale Aragorna nepřekvapilo, že přežil, ve Středozemi se nacházelo mnoho věcí a divů, kterým obyčejný smrtelník nerozuměl. Záhy Aragorn zjistil, že je to právě Sméagol, kdo je vůdcem tohoto zbytku zla. Sméagol se vzápětí vzdal a s ním kapitulovala i jeho armáda. Aragorn je ušetřil, ale poslal je na jih, aby zničili Město korzárů, další velkou hrozbu pro mír ve Středozemi.

Aragorn obnovil zpustlé země Mordoru a ty se staly pokojným místem. Ze země vyrostly nádherné bílé stromy se zlatavými listy a když pršelo, listy se třpytily na míle daleko.

Přál bych si, aby i náš svět byl krásným místem - bez válek a sporů. Bitva, o které jsem vám pověděl, později vešla ve známost jako Mírumilovná bitva, kéž by takové závěry měly všechny bitvy i v opravdovém světě, nebo lépe, aby se neválčilo vůbec.

Martin Páleník, 8.A

 

 

Pohádka o stromu

Stanislav Maar

Velmi rád bych vám představil

knihu moji oblíbenou,

v četbě by mě nezastavil

ani vodník se sekerou.

 

Její název „Pohádka o stromu“ jest,

její autor Stanislav Maar,

ta kniha je prostě best,

ať ji čte člověk nebo komár.

 

O chlapci z daleka kniha vypráví,

jak u dědy na půdu si zašel,

do tmy ze zvědavosti se vypraví

a za okamžik něco našel.

 

Dolů spěchal honem za dědou

ukázat mu, co zřel.

„Dědo, já jdu za tebou!“

pravil. V srdci touhu měl.

 

Malbu hoch našel to krásnou,

však nevěděl o ní nic,

a proto šel za dědou,

aby mu pověděl víc.

 

Když dědeček brýle od chlapce dostal,

pozoroval malbu jako socha,

jež vládce Francie Americe poslal,

až to vcelku dosti vystrašilo hocha.

„Kdes našel tu malbu zakletou?!“

žasnul náhle dojatě dědeček.

„Nahoře v domě pod střechou.“

odpověděl chlapec, kterému to zaměstnává mozeček.

 

Na malbě stál strom jak z jiného světa,

v koruně vítr šeptal tajemství,

dědeček tiše začal vyprávět leta

starou pohádku, co znal jen on a listí.

 

Toužíš-li znát ten příběh celý,

jenž skrývá starý dědečkův hlas,

čeká tě svět, co není jen veselý,

tak otevři knihu - přišel tvůj čas.

Dominik Chmelka,  8.A