Velkou radost udělal Martin Páleník, žák z 6.A nejen svým rodičům, ale i paním učitelkám, které ho učí, nebo učily. Se svým příběhem ,,Neúplný obraz" zvítězil v literární soutěži Dušičkový příběh, kterou vyhlásil týdeník Znojemsko. Martinovi blahopřejeme a přejeme i další tvůrčí úspěchy. Jako cenu obdržel poukázku do knihkupectví, tak věřme, že mu četba další dobré knihy rozšíří obzory. 

Do soutěže se zapojili i další žáci z naší školy. A protože se dnes slaví Památka zesnulých, připojujeme i příběh Aničky Svobodové z 6.A s názvem Radostné zjištění... 

Martin  Páleník - NEÚPLNÝ OBRAZ

 V jedné vesnici poblíž Znojma bydlel dvanáctiletý Adam s rodinou. Po škole svůj volný čas trávil nejraději sezením u počítače a hraním her.

Jednoho dne ho maminka poslala dát babičce a dědečkovi na hrob květiny. Byly dušičky. Adamovi se nechtělo. Přemlouval maminku, ale marně. Jediné, co tím dokázal, bylo, že se maminka rozhněvala a řekla: „Jestli na ten hřbitov nepůjdeš, tak ti slibuju, že svůj počítač už neuvidíš!“

Adamovi nezbylo nic jiného než na hřbitov jít. Adam loudavě a sklíčeně došel na hřbitov. Hledal babiččin a dědečkův hrob. Po několika minutách ho konečně našel. Zvony právě odbíjely poledne. Z fotek na náhrobku na něj přísně koukali babička s dědou. Květiny, které přinesl, položil na hrob.

Najednou se kolem Adama udělala tma. Překvapeně se rozhlížel kolem sebe. Vyděšeně vykřikl: „ Kde to jsem?“ Ocitl se na vyšlapané lesní cestě. Znenadání se rozsvítily kolem něho starodávné lampy a osvítily cestu. Adam měl strach. Připomínalo mu to strašidelnou hru, kterou už někdy hrál. Musel se buď vydat po cestě, nebo jít lesem, kde byla úplná tma. Ani jedna možnost se mu nezamlouvala. Vydal se po cestě, která byla osvětlena. Cestou si říkal, jestli to není nějaký zlý sen. Po pěti minutách, když se ubíral pořád tím stejným směrem, už začínal pochybovat, zda vůbec žije. Před sebou uviděl kráčející osobu. Rozběhl se za ní. Pořád měl strach, ale byl i zvědavý. Přiběhl k osobě. Viděl, že je oblečena jako mnich. Měla i kápi. Zeptal se rozechvělým hlasem: „Kde to jsem?“ Osoba se mu místo zdvořilé odpovědi podívala do očí, ale Adam jí do obličeje neviděl. Proto se zeptal znovu na to stejné. Osoba mu tentokrát odpověděla: „Jsi ve světě mrtvých, vnuku.“ „Cože?“ vyhrkl Adam. Nevěděl, jestli ho více překvapilo to, že osoba řekla, že je ve světě mrtvých, nebo že ho nazvala vnukem. Zarazil se. Pokud ho ta osoba nazvala vnukem, tak to musí být jeho děda. Nad touto myšlenkou se dlouho nezamýšlel a vyhrkl: „Ty jsi můj děda?“ Osoba přikývla hlavou.

Před nimi se objevilo rozcestí a Adamův dědeček pravil: „Jsem rád, že jsem tě viděl, ale tady se bohužel naše cesty rozcházejí.“ Adam byl pořád zaskočený, nic neřekl. „Teď ti dám jednu radu. Bude tě čekat několik úkolů, stačí se řídit svým srdcem a všechny úkoly zvládneš. Tak sbohem, Adame.“ Adam měl hodně otázek. Dřív než se stačil na něco zeptat, Adamův dědeček zmizel ve tmě. Adam stál sám zaraženě na rozcestí. Po minutě se vzpamatoval a dal na dědečkovy rady, vydal se jinou cestou než dědeček.

Zanedlouho uviděl bránu, kterou před chvílí prošel nějaký kluk. U brány stál strážce a řekl Adamovi: „Toto je tvůj první úkol.“ Potom otevřel bránu a Adam do ní vkročil. Za bránou bylo další rozcestí. Na jedné straně viděl svůj pokoj s počítačem a na té druhé byl obraz jeho rodiny, ale Adam tam chyběl…

Adam se vydal směrem k počítači, ale uviděl, jak před ním nějaký kluk došel k počítači. Najednou se u kluka objevila zahalená postava, zakryla kluka pláštěm a oba zmizeli. Zbyl po nich jenom černý kruh popela.

Adam se vylekal a vrátil se na rozcestí. Raději se vydal směrem k obrazu. U obrazu se náhle objevila brána, u ní byl opět strážce. Tentokrát strážce nic neřekl, jenom otevřel bránu. Adam bránou prošel. Před ním stál hostinec. Adam vešel dovnitř.

Vzpomněl si, že vůbec nejedl oběd, protože spěchal na hřbitov, aby pak měl co nejvíce času na počítač. Měl velký hlad, posadil se a čekal, než hostinský přijde k němu. Po chvilce hostinský přišel a Adam řekl: „Dal bych si špagety.“ Hostinský odpověděl: „Nemáme , máme jenom huspeninu.“ Adam na to odpověděl: „Tak mi doneste tu huspeninu.“ Hostinský na něj naštvaně zakřičel: „Slušného chování tě doma neučili?“ Adam se polekal a vyhrkl: „Prosím!“ Hostinský přinesl něco, co vypadalo jako zvratky. Adam rychle řekl: „Děkuji.“ Neochotně si vzal dřevěnou lžíci a pustil se do jídla. Bylo to hnusné, ale protože měl hlad, celé to snědl. Pak vyběhl z hostince.

Jakmile vkročil na cestu, hostinec se proměnil v bránu. Strážce hned podával Adamovi batoh. Adam si ho vzal a strážce okamžitě začal mluvit: „Prošel jsi dvěma úkoly, teď tě čeká ten poslední. Ten batoh otevři jen tehdy, když budeš mít pocit, že to, co je uvnitř, je potřeba.“

Adam prošel třetí bránou a hned za ní uviděl hubeného žebráka. Žebrák ho prosil o peníze na jídlo, ale Adam ho ignoroval a pokračoval v cestě, protože před sebou viděl další bránu. Najednou se zarazil. Srdce mu říkalo: „Otevři batoh a jeho obsah dej žebrákovi.“ Adam si vzpomněl na dědečkovu radu. Z batohu vytáhl chléb s máslem a sýrem. Podal ho žebrákovi. Žebrák poděkoval a pak zmizel. Adam pokračoval v cestě. Prošel další bránou a spatřil květinu, kterou položil na hrob babičky a dědy. Udiveně se k ní rozběhl.

Když se květiny dotkl, najednou stál zpátky na hřbitově.

„Cože?“ Vyjekl a rozhlížel se kolem sebe. Při pohledu na náhrobek se Adamovi zdálo, že se babička s dědou z fotek na Adama pousmáli. Podíval se na mobil, bylo dvanáct a jedna minuta. Ještě chvíli mu trvalo, než si všechno v hlavě srovnal. Nakonec usoudil, že je to výplod jeho fantazie. Vrátil se domů a rovnou šel na zahradu. Maminka hledala Adama v jeho pokoji, tam nebyl. Z okna pak viděla, jak si na zahradě Adam hraje s míčem.

Otevřela okno a zeptala se ho: „Adame, co chceš na večeři?“

Adam odpověděl: „Je mi to jedno, hlavně ne huspeninu, jdu ti pomoct s přípravou jídla.“ Maminka byla udivená, protože jí Adam s jídlem nikdy nepomáhal.

Od té doby si Adam plnil rád své povinnosti, pomáhal kamarádům a trávil více času se svou rodinou. Na tyhle dušičky až do smrti nezapomene.

Anna Svobodová - Radostné zjištění…

2. listopadu vzpomínáme na ty, kteří nás opustili a máme je stále rádi. Naši lásku jim vyjádříme tím, že jim v tento den doneseme na hrob věneček, zavzpomínáme na ně a zapálíme svíčku.

A tak jak to dělá v tento podzimní čas většina lidí i Novákovi se vydali na hřbitov. Rodiče a s nimi dvě děti, Lukáš a Klára. Došli k hrobu prarodičů, zapálili svíčku a zavzpomínali.

Už chtěli odejít, ale v tu chvíli se jim zjevily dvě duše, s růžovým nádechem ta babičky a s modrým odstínem ta dědečka. „Je to možné, Lukáši, Klárko, také je vidíte?!“ ptali se navzájem rodiče a nevěřícně kroutili hlavami.

Prarodiče jim vzápětí svěřili tajemství: „Synu, vyslyš nás. Vláčíme s sebou po léta těžký hřích. Tvá sestra Hedvika stále žije! Byla to lež, když jsme Ti tvrdili, že zemřela.“

Otec byl překvapen, když mu sdělili tuto novinu. Když ji zpracoval, zašeptal téměř neslyšně: „Proč jste mi to tenkrát tajili?“ „Milý Jene, s Tvojí starší sestrou jsme se pohádali, jelikož chtěla odejít s Afričanem do jeho země. Ale my jsme o ni měli strach, proto jsme jí to nechtěli dovolit. Řekli jsme jí, že jestli odejde, bude to pro nás, jako by zemřela. A Tobě jsme to tajili, protože bys ji určitě chtěl najít a mohl by ses nám v tom širém světě také ztratit. Tenkrát nebylo spojení se světem jednoduché, jak je tomu dnes. Teď už jsi ale dospělý a budeme moc rádi, když ji nalezneš a setkáte se. Rodina má držet spolu. Udělali jsme tenkrát osudovou chybu. Odpusť nám to, prosím.“

Tváře zmizely. Všichni u hrobu zírali údivem. Další den se táta rozhodl najít svoji sestru Hedviku. Vyhledal si nejbližší let do Afriky. Sestru po několika dnech pátrání našel a byl šťastný, že se po dlouhé době zase setkali. Na příští svátek všech svatých už Hedvika stála u hrobu společně s bratrem Janem a jeho rodinou.