OBSAH ČLÁNKU:

A. ČESKÝ  JAZYK
  1. Čtení
  2. Literární výchova
  3. Psaní
  4. Sloh, psané texty
  5. Vedení ke vzájemné komunikaci
  6. Mluvnická pravidla
  7. Práce s chybou
B. MATEMATIKA
C. KOSMICKÁ VÝCHOVA

A. ČESKÝ  JAZYK

 Ve škole je zajištěna možnost komunikace mezi dětmi a na partnerské úrovni také s učiteli a dospělými. Učitel využívá senzitivních období, zájmu a naladění dítěte, doporučuje mu vhodné činnosti, které odpovídají schopnostem a úrovni, na které se dítě nachází. Součástí běžného života třídy je komunitní kruh, kde mají děti možnost sdělovat své zážitky, diskutovat, vyjadřovat se k problémům, pravidlům, prezentovat informace, hodnotit svou práci. Od počátků školní docházky trénují verbální komunikaci s ostatními dětmi a s dospělými ve třídě.

Pro výběr okruhů učiva je důležitější připravenost dítěte než příslušný ročník školní docházky. Přehled výstupů tedy není v plánu okruhů učiva seřazen chronologicky nebo doplněn údaji o příslušném ročníku, děti nemusí postupovat daným jednotným pořadím činností a oblastí, ale mohou si vybírat z nabídky podle svého zájmu a pracovat svým individuálním tempem. Je tedy například možné, aby se dítě, které ještě nezvládlo techniku psaní, ale umí číst, s pomocí učitele zabývalo slovními druhy nebo větnou skladbou. Pokud si dítě vybere oblast, ke které nemá potřebné dílčí zkušenosti, učitel mu ukáže a doporučí, které učivo si ještě předem potřebuje osvojit.

 

 1. Čtení

 

Motto :

„Každé dítě začíná nebo pokračuje ve čtení od své individuální čtenářské úrovně. Pokud se dítě naučilo číst ještě před začátkem 1. třídy, po nástupu do školy tuto dovednost dále rozvíjí a smysluplně využívá.“

 Při výuce čtení je prvotní cíl to, aby děti rády četly texty a celé knihy, dokázaly se nad texty zamýšlet, povídat si o přečteném, porovnávat se čteným textem své vlastní zkušenosti a zážitky a čerpat z textů nové informace. Od počátků psaní ukazujeme dětem, že je příjemné si zapisovat své myšlenky, názory a informace pro sebe a poskytnout je také k přečtení ostatním. Texty, se kterými děti pracují při výuce čtení, psaní, při práci s mluvnickými pravidly a slohovém výcviku, jsou pro děti smysluplné – to znamená, že obsahují slovní zásobu z oblasti, o kterou má dítě zájem, přináší nové informace nebo podněcuje děti k fantazii a sebevyjádření. Proto je také velmi úzké propojení mezi oborem Český jazyk a Kosmická výchova.

Pro nácvik čtení využíváme:

- spontánní čtení od MŠ (slova s předměty a obrázky – většinou tříděných dle obtížnosti čtení do tří úrovní)

- čtení od známých hlásek k přečtení celého slova

- smysluplné texty – slovní zásoba vychází z okolí dítěte, z oblastí, o které má dítě zájem, podněcuje děti k fantazii a sebevyjádření nebo přináší nové informace (například k projektům z oblasti Kosmické výchovy)

- možnost vlastního neřízeného čtení z připravené knihovny během vyučování

Pro radost ze čtení je dobré zajistit, aby dítě mohlo o tom, co četlo, vypravovat a sdílet své čtenářské zážitky s vrstevníky a dospělými.

2. Literární výchova

Motto:

„V literární výchově na 1. stupni, kde se čtenářství teprve utváří, se máme snažit děti přilákat k četbě, posílit je v chuti číst, učit je uvědomit si radost ze zaujetí čtením a povídáním o tom, co četly…..“

Od počátků čtení respektujeme zájem dítěte o knihu, i když je to zpočátku jen listování, prohlížení a letmé čtení některých vět. Důležité je, aby dítě mělo možnost zážitky z četby někomu vypravovat a sdílet s ostatními. Postupně vedeme děti k větší zkušenosti při četbě – aby se naučily o tom, co čtou, přemýšlet, reagovat na to, poznávat, co jim četba přináší. Součástí připraveného prostředí k četbě je vytvoření atmosféry, kde děti čtou s chutí, nebojí se navzájem a pro sebe si mohou psát o tom, co čtou, jak se jim to líbí a proč.

Ve třídě je prostor pro individuální četbu dětí. Neklademe důraz na hlasité čtení před celým kolektivem, ale na zaujetí dítěte četbou. Hlasité čtení využíváme při společné práci dětí k prezentaci textu, který chtějí sdílet s ostatními, nebo se kterým děti dále pracují. K prezentaci literárních interpretací, dramatizace a čtení vlastních literárních textů dětí využíváme  publikum. Pravidelné čtení a sdílení četby důrazně doporučujeme také rodičům s dětmi doma.

Výběr literárních textů je vhodné vztahovat k tématům Kosmické výchovy, která jsou právě aktuální.

3. Psaní

Motto :

„Vlastní rukopis je individuálním výrazovým prostředkem, který můžeme chápat jako obraz osobnosti. Písmo dítěte od počátku nácviku psaní odráží jeho momentální náladu i vnitřní naladění a je pomocníkem k chápání dětské psychiky….“

 Při nácviku psaní využíváme:

- správné vystihnutí „exploze psaní“ – senzitivní období

- hmatová písmena (psací a tiskací)

- práci s pohyblivou abecedou

- také velká tiskací písmena pro počáteční zapisování a psaní

- metodiku psaní s využitím řady písanek

- vlastní sestavování malých sešitků s napsanými slovy, větami a texty k danému tématu (podle různých úrovní dětí)

Pro začátek psaní je velmi důležité vystihnout „explozi psaní“, kdy dítě chce samo psát. Současně s tím pokračuje zdokonalování jemné motoriky ruky, vedení ke správnému držení tužky a správnému sezení při psaní. Při osvojování nových tvarů psacích písmen jsou používána hmatová písmena. Od počátků psaní učitel respektuje vlastní rukopis jako výraz osobnosti dítěte, neopravuje se sklon písma a ani tvary písmen, pokud jsou čitelné. Důležité je, aby dítě po sobě s porozuměním napsaný text přečetlo.

Dítě souběžně s nácvikem psaní může používat k písemným sdělením velká tiskací písmena tak dlouho, jak potřebuje. Může psát s pomocí psacího stroje nebo počítače. Pokud dítě čte psací písmena, ale má grafomotorické obtíže, pracuje také s pohyblivou psací abecedou, slovy a větami napsanými psacím písmem.

Chyby v psaném textu dítě opravuje samo nebo s pomocí učitele podle vzoru, učitel opravuje pravopis až po zvládnutí příslušného pravidla.

 4. Sloh, psané texty

Motto:

„Umět psát je prima, protože si tak můžeme zapsat své myšlenky a nápady, můžeme sdělit své zážitky ostatním v delším časovém horizontu, můžeme druhým něco vysvětlit, můžeme něco pěkného a milého uložit do písemné paměti pro sebe i pro ostatní čtenáře….“

 Pro rozvoj psaných textů využíváme:

- děti mají možnost psát to, co jim dělá radost – fantazie, vlastní zážitky, texty k tématům z projektů, vysvětlování odborných koníčků….

- využíváme všech událostí - píšeme krátké zpětné vazby k tomu, kde jsme byli, co se nám líbilo, využíváme potřeby a nápady dětí

- vedeme děti také k přehlednému, výstižnému a věcnému písemnému záznamu

- tolerujeme fonetické psaní počátečních prací; gramatické chyby opravujeme, až když má dítě osvojena mluvnická pravidla

- děti se učí zapisovat a psát své texty také na počítači

- některé děti potřebují více pobídnout, motivovat a pomoci (návodem, osnovou, literárním textem, obrázky…)

5. Vedení ke vzájemné komunikaci

Motto :

„V rodině, mateřské i základní škole je důležité nechat dětem dost času pro poslech a mluvení, pro čtení, vlastní psaní a pro diskutování. Nepostradatelný a důležitý jazykový materiál je to, že dítě je v kontaktu a pracuje mezi mluvícími osobami….“

 Pro rozvoj v komunikaci zařazujeme:

- komunitní kruh – aktivní naslouchání, sdílení, respektování mluvčího, diskuse, prezentace, vypravování, otázky, organizace a plánování další práce, domlouvání dětí mezi sebou

- společné sestavování pravidel

- práce s textem (různé metody)

- práce s informacemi (různé metody)

- aktivity pro společnou práci dětí s učitelem

- aktivity a připravený materiál pro samostatnou práci skupin dětí

- diferencovaný zásah učitele do komunikace mezi dětmi

- využíváme radost dětí ze čtení a písemného zpracování myšlenek

Důležité jsou společné prezentace písemných projevů dětí:

- děti při seznámení se zpracováním tématu kamarády získávají zkušenosti, jak se dá text ještě připravit  - napsat jinak

- děti při čtení svých textů před ostatními získávají dovednost prezentace

- učí se ocenit práci druhých a doporučit vylepšení

- děti poznají, že je důležité si pro přehlednost a rychlou orientaci svůj text uspořádat a připravit, aby jim sloužil jako podklad také k mluvenému projevu

- děti se seznámí s různými způsoby uspořádání textů (každý má svůj vlastní způsob zpracování, který mu vyhovuje nejlépe)

- vedeme děti k tomu, aby si osvojily svůj vlastní způsob, jak si psaný text přehledně uspořádat, a tak si připravit také své mluvené projevy

- mají více autentických příležitostí rozpoznat chyby v mluveném projevu a uvědomit si správnou výslovnost

6. Mluvnická pravidla:

Motto :

„Pravopis se člověk nenaučí poučkami ani spisovnou výslovností, ale tím, že často čte a často píše. Psaní se učí psaním - ne psaním podle diktátu, ne zapamatováním pouček, ne rozborem a určováním tvarů.  S pravidly se děti jistě mají seznámit - ale nejdřív ze všeho se potřebují naučit, že rády píšou, a že kvůli tomu, aby jejich psaní bylo srozumitelné a hezké, je dobré psát pravopisně správně.“.

Ke každému pravopisnému a mluvnickému pravidlu (podle přehledu mluvnického učiva v  záznamových mapách) připravujeme materiál pro individuální práci dětí. Pomocí materiálu dítě nové pravidlo pochopí, procvičí si jeho pravopis a upevní pomocí dalších textů (nejlépe k tématu z oblasti Kosmické výchovy). Každý materiál je žákovi před jeho prací předveden, aby se naučil s materiálem pracovat, vzájemná pomoc dětí je podle jejich individuální potřeby. K učení využívají žáci také pomoc učitelky.

Pravopis a slovní zásobu děti trénují a procvičují hlavně při psaní vlastních textů. Děti se potřebují naučit, že proto, aby bylo jejich psaní srozumitelné a zaujalo čtenáře a posluchače je třeba psát pravopisně správně.

Diktovaný text si děti mohou samy porovnat se vzorovým textem, vyhledat a opravit chyby. Pracují s jazykovými příručkami – Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Slovník českých synonym a antonym, Slovník cizích slov.

7. Práce s chybou

Motto:

„Nesprávná je ostrá kritika a snaha dospělých ukázat nejsprávnější postup a řešení. To však neznamená, že necháme dětí tápat a chybovat. Musíme zvážit, kdy dítě naši pomoc nutně potřebuje, nebo dokonce požaduje a kdy je lepší nechat ho soustředěně se zájmem pracovat, dělat chyby a poučit se z nich….“

 Práce s chybou je jedním ze specifických principů pedagogiky Montessori.

Při opravování písemných textů se řídíme těmito pravidly:

- zpočátku píší děti foneticky a gramatické chyby se neopravují

- pravopis u pravopisných cvičení se opravuje po probraných gramatických jevech (znaménka, tvrdé a měkké slabiky, párové souhlásky, probraná velká písmena….)

- pravopis slohových cvičení a vlastních textů dětí se opravuje až od 3.- 4. třídy

- učitel většinou nevpisuje do textu dítěte, korekturu píše do okraje - místa na opravy

-         ke kontrole chyb dítě používá porovnání své práce se „vzorem -      KONTROLOU“

-         ke vzájemné kontrole chyb a opravě je využívána pomoc mezi spolužáky

Kontrola chyb má řadu pedagogických funkcí:

- Dítě chybu samo vyhledává a opravuje. Role vychovatele při kontrole ustupuje do pozadí.

- Sebekontrola vede k nezávislosti a samostatnosti.

- Dítě pociťuje větší uspokojení, získává tak konkrétní zpětnou vazbu, že činnost byla správně provedena (Zelinková, 1997).

- Z pohledu pedagoga je kontrola chyb informací o práci organismu a jeho poruchách a pomáhá odhalit defekty.

B. MATEMATIKA

Výuka matematice v Montessori třídách na prvním stupni základní školy je založena především na práci s didaktickými pomůckami, postupně přechází na pomůcky abstraktní a převádí dítě k pracovnímu sešitu. Žák při práci na matematických pomůckách kombinuje předměty. Počítá, odděluje, a porovnává je, přičemž vizuálně chápe a posiluje tím více myšlenky konkrétní nežli abstraktní. Zacházením s materiály a jejich využitím mnoha různými způsoby se ozřejmí koncepce, které nebyly dítěti na první pohled jasné, neboť dítě nejen vidí základní myšlenku, ale také objevuje nové poznatky. Dítě pochopí fakta spíše opakováním a objevováním činnosti nežli při jednoduchém učení se zpaměti.

Práce s matematickými pomůckami má své metodické postupy jak s nimi pracovat a jak práci předvést dítěti. Jednotlivé pomůcky jsou řazeny podle obtížnosti. Je nutné vědět, ke které činnosti se vrátit, když dítě nepochopí práci s některou pomůckou. Učitel musí znát nejen matematické souvislosti, postupné logické návaznosti, ale musí zároveň být i pozorovatelem vývoje jednotlivých dětí. Při početní práci s dítětem využívá výuku rozdělenou do tří částí podle obtížnosti a přesvědčí se tak, že dítě látce rozumí - třístupňová výuka. Učitel postupuje podle schopností a rychlosti dětí.

Pomůcky na sebe úzce navazují, proto také dítě může plynule postupovat od pomůcky k pomůcce a tím systematicky procházet celým učivem matematiky. Montessori pomůcky umožňují dětem dosáhnout jejich matematického rozvoje, pochopení algoritmů početních operací a pochopení smyslu celé matematiky, pomocí konkrétního materiálu. V ideálním případě jsou matematické pomůcky nedílnou součástí připraveného prostředí třídy, která pracuje Montessori pedagogikou. Pro děti je práce s pomůckami doporučující, ne však závazná.

C. KOSMICKÁ VÝCHOVA

Kosmická výchova představuje integraci témat zahrnutých v oblasti Člověk a jeho svět, Umění a kultura i Člověk a svět práce. Součástí jsou také dovednosti pohybové, hudební a výtvarné, patří sem témata společenská.

Pro praktickou realizaci nejlépe vyhovuje integrace tematických projektů. Aktivity v rámci projektů jsou voleny tak, aby děti mohly spolupracovat, vzájemně si radit a pomáhat, pracovat ve skupinách pro společný cíl a na společném řešení problému. Ze společné činnosti vycházejí náměty a nabídky pro individuální práci dětí. Při práci na projektech získávají děti propojené informace, které umožňují globální pohled na svět.

Při plnění úkolů jednotlivých témat tedy děti prakticky využívají své znalosti z jazyka a matematiky - trénují čtení, psaní, gramatiku, počítají slovní úlohy, sestavují příběhy, dopisy a básničky, zkoumají skutečné věci, k tématu jsou připraveny encyklopedie a knihy, písničky, výtvarné náměty a také se jde vždy do skutečného světa – na exkurzi, výstavu, výlet…. Některé tematické celky jsou zařazovány do programu školy v přírodě. Využívají se autentické zážitky dětí, jejich zájem a naladění se věnovat určité oblasti.

Projekty doplňují pokusy a experimenty, při kterých se děti učí pracovat samy podle návodu a zaznamenávat si výsledky svých pozorování. Z jednotlivých témat projektů vychází také náměty pro výtvarné a pracovní činnosti dětí. Všechny potřebné pomůcky, výtvarný a pracovní materiál a zdroje informací jsou připraveny v rámci připraveného prostředí. Učitel podle potřeby a náročnosti práce pracuje s jednotlivými dětmi nebo se skupinou dětí, vysvětlí práci dětem a ty si pak činnosti zvolí v rámci své individuální práce.